Dvacátého čtvrtého května jsem se vypravil na akci, jejímž cílem je třiadvacetkrát vystoupit na vrchol Ralska a překonat tím nadmořskou výšku nejvyšší hory světa - Mount Everestu. Celkem se podniku zúčastnily čtyři desítky turistů, ale nutno dodat, že někteří vystoupili jen jednou, za což obdrželi účastnický list s prohlášením, že překonali vrchol Šibeničáku s nadmořskou výškou 386 metrů.
Do zmíněné skupiny jsem však já nepatřil. Přestože mým jediným tréninkem jsou procházky mezi domovem a pracovištěm, občas zpestřené odbočkou do nějakého restauračního zařízení, snažil jsem se držet tempa nadšenců, kteří na start dorazili po vlastní ose z Krkonoš a patřili mezi stovkaře (rozuměj účastníků pěších pochodů delších než sto km). První čtyři výstupy se mi to i dařilo, ale abych jejich nástupu odolával i nadále, musel jsem chodit i v době, kdy oni nabírali síly v novinské hospodě či ve spacáku. Chodil jsem celou noc. V pohybu jsem si užil západu Slunce, svitu Měsíce, východu Slunce, ranních ptáčat i netopýrů, kteří mi lovili noční hmyz metr před rozsvícenou baterkou. Překonal jsem Sněžku, Turqvino na Kubě, Blue Mountain Peak na Jamajce, Gerlach na Slovensku a Fan Si Pan ve Vietnamu.
Když se první borci probouzeli, měl jsem v nohách osm výstupů a usínal jsem i vstoje opřen o stromy. Nakonec jsem si dovolil dvě hodiny spánku. Vydržel jsem ve spacáku asi hodinu, z které jsem maximálně deset minut spal.
A znovu nahoru. Bolelo mě levé koleno, pak i pravé koleno, nakonec i kotník. Vylezl jsem ještě na Mulhacén v Sierra Nevadě a na Monviso v italských Alpách a nechal jsem si vypsat diplom.
Ačkoliv zde akci poněkud zlehčuji, musím přiznat, že pro mě byla velkým zážitkem, už teď se těším na další ročník a rozvažuji, jakou zvolím taktiku. Pro nejbližší dny mám však jiné starosti - objednal jsem se k revmatologovi. Pro pořádek ještě uvádím, že k loňským třem dobyvatelům pomyslného Mount Everestu přibyli letos další dva.