Vzápětí mi ji popsal. Má krásné vlásky, hezky opálené nohy, pěkně tancuje a přednáší básničky.
Ukázal mi ji na besídce - je to černoška (lépe řečeno míšenka, ale to na věci moc nemění). Udivila mě bezelstnost mého dítěte. On snad vůbec neví, že miluje černošku. Když mluví o svém kamarádovi Filípkovi, také ho nepředstavuje jako Vietnamce. Starší syn se zase mezi paneláky prohání s Romy. Když se ho zeptáme, s kým si hrál, prohodí několik jmen, ale významy slov Cikán anebo Rom snad ještě nechápe.
Zato já jsem v napětí, kdy se rozhodnou mi své kamarády pozvat domů na návštěvu a já se jim budu snažit vysvětlit, že máme malý byt (98 metrů čtverečných) či nemáme doma uklizeno (manželka nedělá nic jiného). Jsem totiž obrazem celé naší společnosti: kapánek pokrytecký. Před syny žádnou z menšin nehaním, ale přitom mám v sobě zakódováno, že musím být neustále ve střehu. Když potkám na ulici Cikána, vlije se mi adrenalin do krve - jsem připraven utíkat, bránit se, nejsem prostě v pohodě. Jako dítě jsem od nich dostal několikrát nakládačku - kvůli pětikoruně, kterou jsem jim nechtěl dát, kvůli tomu, že jsem žaloval ve škole, kvůli tomu, že jsem jinej. Na druhou stranu, když se mi ve škole dostane do péče příslušník romského etnika či jinak odlišný jedinec, provádím jakousi pozitivní diskriminaci - snaží-li se, věnuji mu větší pozornost.
Moc si přeji, aby moje děti byly trochu jiné než já (my) a žily jen mezi různými Filípky, Demetery, Davidy a Petrami bez toho, aby je členily podle odstínu jejich pleti. Už kvůli té naší porodnosti. Současná vláda se již netají tím, že negativní tendence v demografickém vývoji naší společnosti bude nutné zvrátit přílivem občanů z jiných států. Pochybuji, že všichni budou bílí.
Ale ruku na srdce si přece jen ještě jednou dám - také mohl ten dnešní příspěvek začínat větou: „Tati, já už mám kluka!“