Tak minulou sobotu se na nástupišti českolipské zastávky Střelnice tísnilo pouze u jediného z vlaků téměř osm desítek lidí. Z velké části lyžařů směřujících na Jedlovou a do okolních lyžařských terénů, ale i těch, kteří si vyšli jen tak, do zasněžené horské a podhorské krajiny. Další desítky přistupovaly v Novém Boru, a pak už ve vlaku téměř nebylo hnutí.
Naštěstí jsme vystupovali ve Svoru a vydali se téměř dvě desítky kilometrů dlouhou pěší trasou na Rousínov, Milštejn, kolem přehrady Naděje a přes Antonínovo údolí a Trávník do Cvikova.
Zasněžený zimní Svor nabízí scenérie tak výjimečně krásné, že se vůbec nelze divit množství návštěvníků i těch, kdo by si tu rádi pořídili chatu, chalupu, nebo se tu usadili i natrvalo. Pohodlnější část cesty skončila v Rousínově, ta na Milštejn byla zasypaná vydatným nočním sněžením. Zpočátku chůzi alespoň trochu usnadňovala stopa koňských kopyt, jak si nějaký nedočkavý koníčkář vyrazil hned zrána do zasněženého lesa. Ta ale za Milštejnem odbočila z naší trasy a dál už bylo nutno brodit se neporušeným mokrým sněhem, do něhož nohy zapadaly místy až po kolena.
Sněžení se střídalo se studeným deštěm, v sílícím větru se okolní stromy rychle zbavovaly zpola tající bílé zátěže padající tak často a tak hustě, že se před ní skoro nedalo uhnout. Za chvíli jsme si připadali jako houba nasáklá vodou. Oddychli jsme si, když jsme se v Antonínově údolí konečně dostali na protaženou cestu. Další příjemné překvapení v Trávníku. Silnice na Cvikov nebyla rozsolená. Šlo se příjemně a také auta jezdila bez problémů, třebaže pomaleji a opatrněji, než tu bývá zvykem. Což jsme pochopitelně jen přivítali.
Ve Cvikově, kam jsme promzrlí a unavení dorazili před půl čtvrtou, bychom se byli rádi trochu zdrželi, ohřáli se a najedli. Ale byli jsme závislí na jediném autobuse, který odtud před čtvrtou odjíždí do Nového Boru. Naši známí, kteří popsanou trasu absolvovali začátkem ledna, ho zmeškali a na další pak čekali až do tři čtvrtě na sedm. A tak jme se museli spokojit s kávou narychlo vypitou v místní cukrárně.
Opět a opět se ukazuje, jak neprozřetelné bylo zrušení železniční tratě ze Svoru na Cvikov a Jablonné v Podještědí. I když poklesl její hospodářský význam (možná jen dočasně, současné drastické zkušenosti s kamiony ukázaly, že přeprava velkého množství těžkých nákladů se bez ní neobejde), stačilo trochu předvídavosti, stačilo udržet její provoz doslova ještě pár let, a dnes mohla být turistickým magnetem, motorem rozvoje turistiky v celé oblasti. Jsem přesvědčen, že na zrušení této dráhy výrazně doplatil i samotný Cvikov. Jeho spojení s okolním světem je nyní mimo všední dny prabídné a může odrazovat investory, nové obyvatele, ale jak patrno z předchozích řádek, možná i leckterého návštěvníka.