Za své filmy získala řadu cen, např: státní vyznamenání - Medaile Za zásluhy, Českého lva a cenu na MFF v Karlových Varech. Mimo jiné je držitelkou francouzského vyznamenání Rytíř umění a literatury.
Na začátku října získala do své sbírky ocenění Za nesmazatelnou stopu ve světové kinematografii, kterou jí udělili vedoucí kin ČR v Novém Boru. Pro cenu si přijela přímo ze střižny, kde pracuje na dalším dílu cyklu České milování. Při přebírání ceny, kdy jí vedoucí kin aplaudovali vestoje, zažertovala: „Děkuji Vám za ocenění, já ale ještě neumírám.“ Ve svých osmdesáti letech kromě natáčení stíhá učit na katedře režie na FAMU. Říká, že člověk by si měl za svými činy stát a být za ně také odpovědný a že lež v umění by se měla postavit pod zákon. Věra Chytilová je někdy označována jako kontroverzní a provokativní osobnost, protože si často nebere servítky při vyjadřování o věcech, které ji štvou. V šedesátých letech jí nabídli emigraci. Ona razantně odmítla. Rozhodla se točit filmy tady i za cenu, že o ně bude muset velmi bojovat.
V době normalizace se tehdejší vláda snažila některé Vaše filmy zakázat. Jak se Vám podařilo si je vybojovat zpět?
Můj otec byl legionář. Bojovník, vlastenec a já jsem byla také tak vychována. Mám určité sociální cítění a nechápala jsem, jak může režim, který se tvářil jako sociální, někomu zakazovat něco zveřejnit. Takže pro mě bylo lehké proti němu bojovat. Představitelé takového systému si neviděli na špičku nosu. Lehce jsem je pak chytala za slovo. Jednou, když mi zakázali film Hra o jablko, tak jsem si šla stěžovat na ÚV. Nechtěli mě tam přijmout. Stoupla jsem si mezi dveře a čekala, až přijde šéf kulturního odboru ÚV KSČ. Trvalo to dlouho, ale hned jak jsem ho zahlédla, vystartovala jsem na něj. „Já tady na Vás čekám a vy jdete jako jeden z posledních.“ Jen zalapal po dechu a odpověděl: "No, co si to dovoluješ, co si o sobě myslíš, že mě budeš vyslýchat? Co vůbec chceš?!" Tak mu povídám: „Nechtějí mi povolit pustit film. Vždyť tady se stal nesmysl. Vydalo se pět milionů na film, který jste nejprve povolili, a když je hotový, tak ho zakážete! On na to: „Ty se mi líbíš, ty se mě nebojíš, Věrka. Jsme lidi, jsme národ.“ Takhle se mnou mluvil. Lidé se ho však velmi báli. Pak mi nabízeli, že můžu natočit jiné filmy, ale já si chtěla prosadit Hru o jablko. Nakonec jsem je tak dlouho zlobila, až povolili.
Nejprve jste studovala architekturu. Kdy jste přišla na to, že to není to pravé?
Studovala jsem ji dva roky. Pak jsem se zamilovala do cizince, vlastně Čecha, který emigroval a vrátil se do Česka ilegálně. Přesvědčil mě, abych s ním odešla do Prahy. Rodiče byli velmi proti. Hrozně jsme bojovali, až nám naše přátelství odsouhlasili. Jednoho dne se můj milý rozjel do Prahy, aby mi pořídil výbavu. Jenže se už nevrátil. Otec jásal, že věděl, že je to sňatkový podvodník. To mě strašně naštvalo. Zanedlouho jsem ale dostala moták, že ho dostala STB a je ve vězení. Tam si ho nechali deset let.
Jak dopadla vaše láska?
Když se vrátil, už to nebylo ono. Odcizili jsme se. Byl o něco starší než já a ještě k tomu byl deset let odtržen od normálního života. Vždycky mě chtěl tak trochu vychovávat, ale to už teď nešlo. Dodneška nesnáším panovačný mužský. S tím měl se mnou každý problém. Já hrozně ráda diskutuju.
Diskutují s Vámi i Vaši žáci na FAMU o své tvorbě?
Dneska ti žáci jsou takový nesoběstační. Chtěla bych je nechat, aby diskutovali a vytvářeli nově, ale oni chtějí, abychom je vodili za ručičku. Nemohu to pochopit. S každou věcí přijdou a ptají se, jestli je to dobře. Vždycky říkám, že je tu více možností. Film nemá jen jednu z cest, může to být řečeno i jinak. Vedu je k tomu, aby si uvědomili sami sebe. Kým jsou a aby svou osobnost otiskli do díla. Aby si zachovali svou jedinečnost. Tenkrát, když jsme točili my, chtěli jsme, aby film měl nějaký užitečný smysl. Rádi jsme se dotýkali problémů. Člověk musí dělat ze sebe, ze svého přesvědčení. Nikdy jsem se nechtěla opakovat. Vždycky jsem se snažila tvořit nově, zkoušet různé způsoby. Mladí dnes musí najít v sobě tu ctižádost, hledat nové způsoby filmového jazyka. Já jsem se třeba nikdy nestrachovala, jestli udělám chybu nebo něco špatně. Když natáčím, tak se do toho úplně ponořím, žiji tím.
Co Vás přivedlo k filmu?
Vlastně náhoda. Prahu jsem vůbec neznala, našla jsem si podnájem, kde bydlela i má přítelkyně, která pracovala ve skladu kostýmů textilní tvorby. Jednou jsem za ní zašla do práce a někdo mě tam uviděl, nabídl mi, jestli nechci externě dělat modelku. Když jsem pak měla jednou větší předváděčku, přišel tam i Jiří Brdečka (spoluautor Císařova pekaře – Pekařova císaře) vybírat statistky. Vybral si mě a zavedl k fotografu Karlu Ludwigovi (později se stal manželem Věry Chytilové, pozn. red). To jsem se poprvé dostala do ateliéru a poznala práci filmařů. Naprosto mě to uchvátilo, hned jsem věděla, že to je to, co chci dělat.
A tak jste se přihlásila na režii?
Nejdříve jsem se ucházela o jakékoliv místo ve filmu. Začínala jsem jako filmová klapka a později skriptka. Hned první natáčecí den jsem měla aféru. Nejprve jsem si přivřela do klapky prst a vyjekla. Podruhé jsme uprostřed natáčení zařvala „STOP“. Kameraman samozřejmě automaticky vypnul kameru. Nastalo ticho. Režisér zuřil: „Kdo řekl STOP!?“ Pípla jsem: „Já.“ A on na to: „A proč?!“ Myslela jsem, že když je něco špatně, tak musí všichni říkat stop, když to vidí. A on ještě zuřivěji: „A co bylo špatně!?“ "Blbě hráli,“ řekla jsem. A to se na mě naštval nejen štáb, ale i herci. Říkali si, co je to za drzou klapku, nejdříve si přivře prst a ještě si říká STOP. Prostě jsem už taková, pořád musím upozorňovat na to, co je špatně. A je jedno, zda-li jde o film, politiku nebo soukromý život.