Roman Holý, Matthew Ruppert, Tonya Graves, Pavel Mrázek, Ondřej Brousek, Oldřich Krejčovec a Martin Houdek.
Nutno dodat, že tato kapela nenechá nikoho na pochybách, že Monkey Business a židle v sále nejdou příliš dohromady. Ani o muzikantských kvalitách nemůžeme pochybovat, Monkey Business je prostě kapelou, která si dokáže svou produkcí a strhujícím projevem získat publikum všude na světě. Proto si nenechte ujít neúnavného šiřitele infekce zvané funky, kapelníka J.A.R. a Sexy Dancers Romana Holého, který nám poskytl i krátký rozhovor.
Několikrát jsi v minulosti naznačil, že J.A.R., nebo u Monkey Business jsou jedny z mála formací které vědí, jak je v této branži důležitá například image. Řadě muzikantů totiž ego nedovolí se před lidmi úplně uvolnit.
"My jsme se snažili naše ega potlačit prakticky už v počátcích. Jediné ego, které nás zajímá, je ego této kapely jako celku. Když už patříme mezi ty, kteří dělají srandu, vlastně si ani žádnou image vytvářet nemusíme. Rádi si utahujeme jeden z druhého... Ne však za každou cenu. Toto je prostě náš styl humoru. Jak říkám, tím pádem nemusíme spekulovat nad tím, co vymyslet, aby se lidé zasmáli. Z nás jde všechno úplně přirozeně."
Nikdy jsi netajil své ambice stát se úspěšným hudebníkem, k tomu je však potřebné určité mediální zázemí...
"Podle mého názoru to vůbec není potřebné. Zní to možná bláznivě, ale je to tak. Podívej se, v Česku nás nehraje prakticky žádné rádio, v televizi jsme byli za celou naši existenci jen párkrát. Přesto na náš koncert přijde například v Praze několik tisíc fanoušků."
Zřejmě je to tím, že to funguje určitým, řekl bych, komunitním systémem...
"Přesně tak. Lidé o nás vědí i bez toho, že bychom byli odkázáni jen na nějaké masáže ze strany rádií. Vědí, že když přijdou na koncert, dostanou od nás to, co očekávají. A to je hlavní. Myslím si, že v tomto ohledu jsme na naší hudební scéně dost velkou výjimkou."
I když se bráníš označení "otec českého funky", myslím si, že je to celkem příjemná lichotka, nebo ne?
"Já se tomu apriori nebráním. Samozřejmě, je to velmi příjemné, když tě lidé takto titulují, já se přesto nerad bavím o své osobě. Tuto kapelu netvořím jen já, ale kolektiv opravdu vynikajících hudebníků, bez kterých by to celé nešlapalo tak, jak má."
Je podle tebe vůbec možné vnést do tohoto žánru ještě nějaký progres, nebo je to v současnosti všechno už jen na efektech, experimentech a zvuku?
"Mám pocit, že v případě funky je to stejné, jako v případě jiného hudebního žánru - jazzu, hard rocku, vážné či filmové hudby. Všechny tyto žánry jsou už z obsahového hlediska pár let prakticky vyčerpané. Tím pádem už nějaký zásadní progres nebo osvěžení můžeme už jen těžko očekávat. Svou roli zde sehrávají nepochybně i texty nebo fúzování různých nástrojů. Dovedu si představit, že se na jeviště postaví třeba šest bubeníků, každý si sedne za obrovskou soupravu a do jejich rachotu bude hrát paní na píšťalku..."
Vzpomenul jsi texty. Vy se však dost bráníte textům v rodném jazyce...
"My se tomu nebráníme. My jednoduše neumíme psát české texty! Byl bych velmi rád, kdybychom mohli zpívat česky, ale jak říkám - neumíme to."
Tak mě napadá... Proč vám vlastně nevyšlo společné turné s kapelou Jamiroquai?
"Bylo to pro nás technicky i finančně neúnosné. Nemohli jsme si dovolit zaplatit každý týden letenky do Londýna pro celou kapelu, nástroje a štáb. Možná by to byla dobrá investice, která by se třeba vyplatila, nám se to však tehdy zdálo moc drahé."