ČÁST 1: Z ŽIVOUCÍCH ÚTRŽKŮ DNŮ...
EGIRDIR - Sedím na břehu jezera Egirdir, vlny ovíjí vápenencové kameny, které se na břeh dostaly z okolních hor. Pobřeží se zvedá v několik vysokých pohoří, která sahají až do výšky přes 2500 m.n.m. Je pátek, děti v úborech utíkají do školy, dospělí se věnují rozličným zaměstnáním. Vojáci s kalašnikovy v dálce střeží vojenský komplex, jímž je celá hora a přilehlé oblasti. Modré barety se pohybují v prostoru jako vločky v zimě, někdy se schýlí v jednu skupinu, jindy zas rozptýlí po okolí.
Ráno v 5, ostatně jako každý den několikrát, se ozývá z nedaleko vzdáleného minaretu při muslimské mešitě hlas vyvolávající modlitby. Slabší ozvěnu netvoří okolní hory, ale několik dalších minaretů na pobřeží jezera. Chceš jezero objet? Můžeš, cesta po jeho pobřeží je dlouhá 120 km, uvidíš desítky nejrůzněji zbarvených hor, malých vesniček, trhů i cestu poměrně vysoko zaříznutou do břehu jezera. Spím na nejvyšší terase jednoho z mnoha penzionů. Celé městečko Edirgir, jezero i okolní hory jako by mi ležely v dlaních. Kamkoliv se podívám, otevírá se přede mnou neustále měnící se krajina. Majitel penzionu Husejn již vyrazil na ryby. "Za chvíli začne sezona výlovu raků, to je moje specialita. Mnoho rodin v Turecku raky neloví."
Stůl je prostřen a pětice turecký dívek ve věku 18-20 let nás pozoruje, jak jímáme vidličku a nabíráme první předkrm. Vařily celý den, jen proto, aby nás pohostily. Nevím, čím začít, jaké jsou v Turecku zvyky, co mohu udělat a co je již společenské faux pas. Na stole je polévka, těstoviny s omáčkou, opečené mleté maso, ručně dělané hranolky, zeleninový salát, velmi sladký moučník a mnoho dalšího pestrobarevného jídla. Vidlička a lžíce jsou na opačných stranách, než je u nás zvykem. Dívky jsou naše kamarádky, neustále nás hostí a něco nám kupují, čekají na nás povečerech na pláži, chtějí s námi trávit čas a udělat pro nás všechno. Je to dost nejspíše obecná povaha Turků či snad společenská povinost. Na papír maluji rybu, dům, strom, kluka a holku, prase, moře, a mnoho dalšího. Dopisuji k tomu český a anglický název, dívky ještě pak ten turecký. Společně se učíme velmi odlišným jazykům. Stejně tak jako pro nás je těžké vyslovit některá turecká slova s velkým množstvím přehlásek a tureckých znaků, tak pro dívky je obtížné zopakovat: "ž, š, č, ř, ...". Jsme pozváni na silnou tureckou kávu, která se pije ve velmi malých šálcích a téměř se musí usrkávat, dostaneme k tomu i skleničku vody, která sílu kávy opravdu jen trochu potlačuje.
V úterý se na náměstíčku v brzkých ranních hodinách rozbalují desítky stánků - začíná trh s ovocem a zeleninou. Melouny, rajčata, papriky, citróny, banány, zelí, mrkve, mají tu vše, na co si vzpomenete. Patnáct druhů oliv je podle odstínu a velikosti vyskládáno před prodavačkou zahalenou v šátku. Opodál zase prodávají plástev s včelím medem, balkánský sýr, omáčku a další pochutiny. Ve čtvrtek na tomto samém místě a jeho přilehlém okolí vyroste ještě o dost větší tržiště s nejrůznějším zbožím. Jsou tu značkové věci, které jsou však jen napodobeninami opravdových značek, ale oproti trhu z dálného východu jsou tyto věci opravdu kvalitní. Můžeme se tu setkat s mladou módou značek typu: Converse, Lacoste, atp. Oblečení značek "Adidas, Nike, Puma" tu málokdy uvidíte. Jsou tu tisíce věcí do domácnosti: monočlánky, hřebíky, košťata, přepravky, žiletky, kolíčky, hygienické potřeby, povlečení, dětské hračky, vidličky, talíře, tácy ... Tržiště je plné lidí až do setmění, kdy se vše sbalí a prodavači se rozjedou do svých domovů v okolí. Popelářské auto, v němž sedí mimo jiné i policista, se snaží s pomocí mnoha uklízečů změnit náměstíčko opět v naprosto čistou plochu.
V TAXIKU - "Okolní krajina okolo jezera Egirdir je obklopena mnoha zajímavými místy, přitom sem tolik turistů nejezdí jako do Kappadokie nebo Pamukkale. Máme tu vysoká pohoří, krásná jezera, hluboké kaňony s blankytnou vodou, jeskyně i lesy plné velmi starých stromů", vypráví Čengiz. Tento veselý muž je náš oblíbený taxikář. Doprava s taxíkem je tu o dost levnější než u nás a pro větší skupinu lidí velmi přijatelná. Nás jede 8 v taxiku typu pick-up. Čengiz nám byl seslán z nebe, je velmi flexibilní, tíhnoucí po dobrodružství, znalý širokého okolí, smlouvající ceny a chytrý. Stmívá se. Pouliční lampy se rozsvěcují, náš taxikář rozsvěcí světla automobilu a v dálce za kopcem zapadá slunce. Z minaretů se ozývá hlas. Pro dnešní den končí ramazán (ramadán). Muslimové dodržující tento svátek nesmí od východu do západu slunce pozřít vodu, alkohol, jídlo ani cigaretu. Ramazán je pro letošní rok naplánován od 1.9.2008 do 29.9.2008, pak nastává třídenní svátek Ramazan Bayrami, což je tzv. Slavnost cukru. "Zkusili jste si někdy 16 hodin nejíst a nepít?" ptá se Čengiz. Když do sebe při řízení našeho taxíku láduje už třetí sušenku. U volantu leží malý růženec, který v Turecku používají pro urychlení ubíhajícího času. Kuličku po kuličce jímají mezi prsty, náramek přehazují a různě pootáčí. Doteď téměř poloprázdné restaurace se najednou naplní a všichni jedí a pijí. V domech se u společného stolu schází celá rodina a začíná vydatné pojídání několika chodů. Ubíhající čas jako by se na chvíli zastavil. Hektická země se tak na chvíli změní v poklidnou a ničím nerušenou.
ISTANBUL - Třípodlažní budova zaměstnává tisíce lidí. Vítejte na evropském otogoru (autobusovém nádraží) v Turecku. V přízemí jsou odstavené nyní nepotřebné autobusy, v jejichž zavazadlovém prostoru pospávají lidé. Celé toto podlaží působí dosti omšele, zahaleně a vychází z něj silný zatuchlý odér. První podlaží je výstupní zastávkou všech přijíždějích autobusů, mikrobusů, tranzitů (dolmuší) a taxíků. Jsou tu četné čekárny, turecké kavárny a malé obchůdky s jídlem a tabákovým zbožím. Když vyjdete o patro výš schody plných výkalů od holubů, dostanete se na tržiště prodávající snad úplně všude. Muži vyvolávající právě to svoje nejlepší zboží, které je stejné jako u ostatních stánků, se snaží zaujmout pozornost. Ještě o jedno patro výš se rozkládá velká plocha, která je obklopena několika budovami, které se oravdu velmi podobají letišním halám, jak velikostí, tak uzpůsobením. Kolem dokola jsou stovky malých vchodů označených čísly a nápisy. Jedná se o mnoho soukromých společností, které v Turecku tvoří obrovskou část městské, meziměstké dokonce i přeshraniční dopravy. Nevím ,jaká je naše společnost pro cestu do Egirdiru, a tak se ptám u stánku číslo 3. Starší muž ve stánku volá na zrovna okolo jdoucího mladého muže, ten nás posílá za dalším, ten nás vede k stánku číslo 37, tam nás oslovuje jiný muž a předává nás ženě, jež s námi vyřizuje jízdenky. V Turecku kohokoliv se zeptáte, tak buď neví a nekomunikuje, a nebo vás vede za někým, kdo to ví, ten zas jinam, až se dostanete tam, kam potřebujete ve velice krátkém čase, který by pro vás byl minimálně dvojnásobný. U všeho je potřeba dodržovat určitá pravidla důvěry, vytušení nebezpečí a opatrnosti, protože lidé jsou nevypočitatelní. Když se člověk naučí pohybovat se v takto docela jiné zemi, ušetří mu to mnoho starostí i času. Turecké toalety s dírou v dlaždičkách a stupátky jsou všudepřítomné, papír si musíte vyzvednout u vchodu. Vyhlížím z autobusu, právě jedeme po mostě přes Bospor, jenž rozděluje nejen Marmarské a Černé moře, ale také dva o dost jiné kontinenty - ten evropský a asijský.
Vítejte v Asii, tam odsud vám budu psát půl roku při mých studiích.
ISPARTA - V třetím autobuse přeplněném mladými studenty jedu do vysokoškolského kampusu umístěného mezi horami. Vítejte na Suleyman Demirel Universitesi. Před námi se rozkládá obrovský kampus, který je rozdělen na dvě části hlavní silnicí. Univerzita založena v roce 1992 čítá desítky moderních budov, parků, hřišť a políček. Univerzitu navštěvuje 30 000 studentů. Pro všechny studenty je tu vytvořen propracovaný systém služeb od bezdrátového připojení nad celým komplexem, desítek restaurací, kantýn a obchodů po moderní knihovnu, koňské stáje, hřiště a mnoho rozličných parků pro odpočinek. Na žádné z mnou navštívených českých univerzit jsem neviděl takovéhle možnosti pro studenty. Celý kampus je obklopen krásným pohořím, v dálce je vidět město Isparta a zimní středisko Davraz, vše tu funguje v klidném prostředí. Jak a proč jsem se vůbec dostal do Turecka?
Existuje jistý evropský program nesoucí jméno ERASMUS, což je program pro výměnu studentů mezi různými zeměmi se zaměřením na vzdělání a kulturu. A právě díky tomuhle programu mám možnost studovat zde na S.D. Universitesi v Ispartě v Turecku. Jsem tu společně s dalšími 10 Čechy, několika Poláky, Lotyši, Litevci a Němci. S šesti Čechy - mými spolužáky z Čech - studuji životní prostředí na dvou fakultách zde na S.D.U., na lesnické a technické fakultě. Mezi naše předměty patří např. pevné odpady, lesy boreálních pásů, turecký jazyk, laboratoře, rostliny a živiny, historická krajina Turecka, fytopatologie či analýza krajiny.
---
Radek Timoftej se narodil před jednadvaceti lety v Prysku. Od malička cestoval s rodiči i prarodiči po Evropě. Zájem o životní prostředí ho přivedl až do Sněmu dětí, kde působil čtyři roky. Vystudoval SOS Lužická v České Lípě, dále pokračoval na FLE CZU v Praze a FŽP v Ústí nad Labem. Nyní je studentem S.D.U. Vispartě v Turecku.
Více: WWW.PRESKAVAK.WEBGARDEN.CZ