Jako po ráně palicí jsem si proto připadal, když jsem minulou naděli cestou přes Špičák narazil na spoušť vytvořenou do jednoho nemilosrdně vykácenými stromy. Krásnými, zdravými, jak bylo patrno na kmenech i osiřelých pařezech - snad až na jedinou výjimku. Správný byl tedy posudek Dr.Kubáta, nikoliv těch, kteří se nám snažili namluvit, že stromy nejsou v pořádku. Žel, že se to muselo prokázat až za takových okolností! Pořídil jsem alespoň fotodokumentaci, aby později nikdo nemohl popřít, co bylo každému zcela evidentní.
Co však je to platné, stýskali si kolemjdoucí, ty stromy už nikdo nevzkřísí. A je to o to vážnější, dodávám, že padly právě na Špičáku, který takto vzrostlou zelení ani v nejmenším neoplývá. Za tu chvilku, co jsem fotografoval, musel jsem vyslechnout leccos.
„Jak je to možný, vždyť se podpisovala petice, obracel se nevěřícně ke kamarádovi mládenec odhadem tak dvacetiletý. Řada lidí se raději odvracela a dívala se jinam. V očích staršího manželského páru se dokonce objevily slzy. To museli nahonem pokácet v sobotu, uvažovala zamyšleně známá, povoláním učitelka. Možná přemýšlela, jak tohle bude vysvětlovat dětem ve třídě, které vede k úctě k zeleni a plísní je za každou zbytečně ulomenou větvičku. Ještě když jsem odcházel, ozvalo se za mnou polohlasně: „Hajzlové!“
Měli si to tak místo mne vyslechnout ti, kdo za kácení nesou odpovědnost, ať už přímou nebo nepřímou. Nevím, jak by se cítili. Ale možná by konečně pochopili, že zdravou vzrostlou zeleň nelze zaplatit žádnými penězi. A že i náhradní výsadba, jakkoliv je důležitá a jakkoliv se tu s ní počítá, je jen slabou náplastí na způsobenou ránu. A třeba by jim došlo i to, proč také ztrácí řada lidí zájem o veřejné dění a proč má pocit, že „ti nahoře“ si vždycky stejně nakonec prosadí to své, bez ohledu na názor občanů. Tohle zbytečné (a týden před volbami i nepochopitelně provokativní) kácení totiž kromě ran přírodě způsobilo opět i nejeden šrám v lidských duších.