Motivací pro cestování máme každý zpravidla víc, relaxace od kancelářské práce, touha shodit kilogramy, záliba ve sbírání hub, cesty za poznáním či za zábavou s přáteli. Já chodím pár let hlavně po Českolipsku.
V posledních týdnech hledám po celém okrese a fotografuji ty kulturní památky, které jsou zapsány v celostátním registru Národního památkového ústavu. Zapsány tam byly většinou před desítkami let a to sebou přináší problémy je najít. Změnily se názvy ulic, sochy či malé kapličky se stěhovaly, budovy byly zbořeny a nikdo to v onom registru neopravil. Asi proto, že zapsaných památek je v Česku asi 40 000. V České Lípě jsem jich napočítal 50. Jsou tam jen některé sochy a budovy.Něco jsem našel a vyfotografoval rychle, jinde jsem musel poprosit o pomoc odborníky, třeba ochotného pana Smejkala z českolipského Vlastivědného muzea a galérie.
Na okrese je těch památkově chráněných kulturních nemovitých památek asi tisíc, je to tedy dost těžký úkol. A proč jsem to začal dělat: I v České republice byla letos vyhlášena prý největší fotografické soutěž na světě, která se odehrává na Wikipedii. Trvá celé září a autoři fotografií jsou odměněni jak v každé zemi, tak ti nejlepší získají odměnu mezinárodní. Problémem je nutnost dodržovat pravidla soutěže a osvojit si určité znalosti, potřebné k nalezení památky, nu a také umění fotografovat. Protože jsem odhadl své ambice na získání některé z cen předem jako zanedbatelné, letos nesoutěžím, ale pilně hledám, fotografuji a ukládám přes Internet na celosvětové úložiště fotografií nazvané Commons. Třeba příští rok soutěžit zkusím, tedy pokud se s fotoaparátem naučím pořádně zacházet. Do některých končin jsem jel už potřetí, počtvrté. Poprvé jsem objevoval chráněné rezervace a památné stromy, podruhé zříceniny hradů, kopce, jeskyně a teď znovu, abych vyfotografoval to, kolem čeho jsem dříve prošel bez povšimnutí. Postupně tak poznávám Českolipsko z více stran a souvislostí. Tu rozmanitost uplatňuji i ve výběru restaurací, pokaždé se jdu na výletě najíst jinam. Ne vždycky to jde, ve většině obcí najít restauraci s možností se naobědvat je nemožné.
Většinou se toulám sám, ale když přes Internet zjistím, že někde nějaká skupina má v plánu projít kus zdejšího kraje, rád se připojím. Protože se od nich dozvídám zajímavosti, třeba že tamten ošklivý barák byl kdysi oblíbená hospůdka, tady bydlel nějaký herec, tu vedla kdysi železniční trať. Prostě cesty za poznáním. Neodpustím si dovětek. Znám děti, které byly u moře ve Španělsku, ale rezervaci Peklo, Panskou skálu nebo hrad Bezděz neznají. Inu, to je věc rodičů. A také mám mnohokrát ověřenou zkušenost, že místní včetně starousedlíků mnohdy o památce ve své vsi ani nevědí.