Kdo byl na předloňském koncertu Katapultu, na který byly nachystány židle a při němž se nesmělo pít ani kouřit, musel být šokován už při vstupu do sálu. Otevřený bar, pípa s pivem dokonce na sále. I to kouření bylo dovoleno. To je možná zbytečné, ale snahu přilákat i ty, kteří dvě hodiny bez nikotinu nevydrží, beztak cením. Zkrátka atmosféra jako na nějakém menším letním festivalu.
Při pohledu na prořídlé davy jsem si pomyslel cosi o perlách hozených sviním. Sál plný zhruba z třetiny (důsledný optimista by mě ukecal na polovinu). Každopádně kvalita převážila kvantitu. Ti, co přišli, udělali koncertu atmosféru, která se jen tak nevidí a neslyší. Při první písni - Tatabojs začali pěkně zostra Virtuálním duetem - poskakoval jeden posluchač, při další už půlka sálu. V kotli to rozjeli náctiletí, v řadách za nimi se směle i nesměle pohybovalo vše tak od dvaceti do čtyřiceti. Opět vcelku zajímavá směska. Každá píseň byla doprovázena pískotem, výskotem, potleskem či výkřiky na basistu Mardošu: "Ukaž Anděla!"
Při příchodu mi jedna bývalá studentka řekla: "Teda vás jsem tady nečekala!"
"To jako proč?"
"No je to přece takové hodně elektro."
Sice jsem měl podobný pocit, jako když mě před čtrnácti dny pustila při cestě vlakem z Liberce sednout prsatá šestnáctka, nicméně jsem si říkal, že to nakonec bude stejný nářez, jaký Tatabojs předváděli na začátku devadesátých let, kdy tahle studentka ještě poslouchala zpívánky od Maxim Turbulenc.
Myslel jsem si, že kapela předvede prezentaci Nanopříběhu pomocí videoprojekce, ale už při vstupu do sálu bylo jasné, že tomu tak nebude. Holt Lípa není Praha či Brno. Pódiu dominovala bicí souprava, za níž následně dvě hodiny řádil Milan Cais. V civilu nenápadný, na scéně démon. Chvílemi to vypadalo, že v Crystalu nikdo jiný není. Za ním rampa s několika řadami světel, které tu a tam umně vyzdvihly další členy ansámblu, zejména krásnou Klárku Nemravovou.
Písně často začínaly tak, že hudebníci mohli posvačit či naexponovat pár snímečků povykujících diváků - vše obstarávaly automaty. O minutu později však už Cais skákal nad bubny a kytary dělaly zářezy v bránicích a ušních bubíncích. Koncert logicky vyzněl daleko rockověji než desky plné experimentů.
Nanopříběh Tatabojs opustili vlastně i zvukově. Sice o něm na začátku něco málo řekli, ale jinak písně z posledního alba chytře prokládali hitovkami z alb předcházejících, zejména z Biorytmů a Futuretra. Zklamáním bylo, že nezahráli Ramínka. Mě potěšili tím, že zařadili mou oblíbenou Attention, Aux Hommes! zpívanou ve francouzštině. Dokonce nechyběl hlas Louise de Funes.
Koukal jsem do návštěvní knihy umístěné na stránkách Tatabojs (zde)Všichni se shodují v tom, co říkal Cais už na jevišti - českolipský koncert patřil k těm povedeným. Škoda té malé návštěvy, mohla to být událost roku. Také mohli dříve začít a přidat více než dvě písně (po dlouhém přemlouvání, které bylo nakonec hlučnější než hudba a mně kvůli tomu doteď hvízdá v pravém uchu).
Nabízí se i srovnání s Kryštofem. Hlasy jsou rozporuplné - studenti vyzdvihují Kryštofa, starší zase Tatabojs. Zejména kvůli lepšímu zvuku, díky němuž bylo rozumět u Tatabojs důležitým (ale stejně dvojsmyslným) textům. Určitě hraje roli i skutečnost, že pro ty mladší byl Kryštof obehranější, zatímco Tatabojs se stali po sedmnácti letech hraní mediálně známější až poté, co sklidili letošní Anděly.
Pokud udrží dramaturgie Crystalu laťku takhle vysoko déle, má šanci si postupně vychovat slušně zralé a nadšené obecenstvo. Hned jsme u pivka rozebírali, co bychom si přáli příště. Pražský výběr, Hudbu Praha, Garáž - to jen tak napovídám :o)). Zároveň jsem do hydeparku i-novin přidal diskusi na toto téma (zde).
Fotografie: Pavel Kohoutek