V roce 1969 odešel do exilu. V Německu vydával Právo lidu a byl ve vedení exilové sociální demokracie. Zemřel v lednu 2004. Vzpomínkové interview ÚSEKY POLOJASNA vydalo nakladatelství Lidové noviny.
---
V letech 1932 až 1938 jsme žili v Chřibské, v rodišti mé matky, po Mnichovu jsme utekli do Prahy, kde bydlela babička z otcovy strany. Ztratil jsem tedy poprvé domov v osmi letech a už jsem ho nikdy v té podobě nenašel. Za pár poválečných měsíců se proměnilo úhledné městečko takřka švýcarského typu ve špinavou a chátrající vesnici.
Zažil jsem zblízka holokaust a sám jsem mu unikl jen šťastnou náhodou. Neunikla mu moje pražská babička, dvě šestnáctileté sestřenice, hromada dalších příbuzných a řada kamarádů. Obrazně řečeno jsem si sedl mezi židle už ve chvíli zrození: otec byl Žid, byť už nejméně ve druhé generaci bez náboženských vazeb, maminka pocházela z Dolní Chřibské a její kořeny byly přísně katolické a německé.
Je třeba podotknout, že se moje matka, ač původem stoprocentní Němka, přihlásila po příchodu do Prahy k národnosti české. Na moje rodiče byl vykonáván permanentní nátlak, aby se dali rozvést. Matka by v tom případě nabyla plných práv včetně říšské příslušnosti, my s otcem bychom byli ihned zmizeli v nejbližším transportu. Bylo dost takových tragických případů, někdy i z malicherné snahy o záchranu majetku, ale moji rodiče odolali nátlaku při několika předvoláních na gestapo.
Pamatuji si živě, že jsem celý 10. květen 1945 prochodil po Praze. Byl to zářivý den plný slunce... všude trosky, zmatek, oblaka prachu. Na náměstí Republiky jsem viděl první dva upálené Němce, mladé kluky v cárech modrých uniforem luftwaffe; kolem mrtvol se tísnil dav, převážně žen, některé s dětmi na rukou. Ve dvoře gymnázia ve Štěpánské němečtí civilisté, většinou ženy. Všichni dohola, pomalovaní černými hákovými kříži, mnozí ranění, krvácející. Dlouhý průvod podobně zřízených postav v tehdejší Husově ulici na rozhraní Žižkova a Karlína. Klopýtali hustým špalírem lůzy, který je kopal, mlátil a házel po nich dlažebními kostkami. V protisměru pomalu popojížděl sovětský náklaďák s filmaři, pilně ty scény natáčeli. Praha první den po válce: vřící kotel plný vraždění a zběsilého sadismu. A já si pořád připomínal, že to je spravedlivá odplata, protože oběťmi jsou nacisté, kteří mají na svědomí moje blízké, moje kamarády. Ale pocit zadostiučinění se nechtěl dostavit, viděl jsem jenom zmučené bezbranné lidi, převážně ženy a děti. Najednou jsem pocítil strašné zklamání, že bestialita neskončila zároveň s nacismem, že nelidské hrůzy pokračují. Cítil jsem se tím i jaksi podveden a okraden, zbaven té samozřejmé nebetyčné morální převahy nad nepřítelem, kterou jsem do té chvíle měl. Najednou jsem dostal hrozný strach o maminku a rozběhl jsem se domů. Sice mluvila česky bez přízvuku a lidé v ulici znali náš úděl, ale co kdyby na ni někdo ukázal prstem a řekl, že je Němka? Chátra utržená ze řetězu by nebyla zvědavá na její osudy...
Naše přítomnost v Chřibské byla nutná, protože jinak by dědeček i babička z matčiny strany nepochybně zmizeli v nejbližším odsunu, anebo by je vyhnali z domu. Někdy kolem 20. května jsem vyjel z Wilsoňáku severním směrem. Zprávy byly přesné potud, že v Sudetech opravdu vládl chaos, libovůle a bezpráví. Ovšem fámy o takzvaných vlkodlacích byly bezmezně přehnané, účelově manipulované propagandou, protože se hodily záměrům státní politiky. Kdykoli se tedy pár „revolučních gardistů“ porvalo o kořist a navzájem postřílelo, byli mrtví hned vydáváni za oběti údajných „werwolfů“. Chtěl bych vědět, jestli existuje aspoň jeden jediný spolehlivý důkaz o akci werwolfů v českých zemích. Moje osobní přesvědčení je, že se nacistům porážkou, jíž do poslední chvíle odmítali věřit, zhroutil svět tak totálně, že propadli apatii a na žádné organizované odbojové hnutí se už nezmohli.
Tou dobou už v Chřibské žádné velitelství nesídlilo. Městečkem ale střídavě projížděly jednotky polské a sovětské. Pokud se tu zastavily, pak sovětské sháněly převážně vodku a děvočky; polská vojska se naproti tomu zaměřovala spíše na motocykly a jiné vezdejší statky.
Sudetské obyvatelstvo tvořili starci, ženy a děti. Pokud jsme se s někým dostali do řeči, opakoval se stále stejný refrén: Kdy už konečně přijede československá armáda, aby ukončila tento stav bezvládí a nejistoty? Myslím, že tehdy byla zahozena veliká šance integrovat a postupně počeštit statisíce prostých a pracovitých lidí, kteří si nezadali aktivně s nacismem. Jednoho večera ta toužebně očekávaná československá armáda do okresu Varnsdorf dorazila. A provedla pod velením podplukovníka Vovse první fázi toho, čemu neprávem říkáme „divoký odsun“. Jsem přesvědčen, že s tím Němci nepočítali ani ve zlém snu, protože to považovali za nacistickou propagandu. A ta na konci války už příliš nezabírala. Báli se samozřejmě Rusů, a důvodně. Ale Čechy přece důvěrně znali z dlouhého soužití, byť někdy i konfliktního. A kdopak v Sudetech neměl pár českých příbuzných nebo nebyl v mládí ve vnitrozemí „na handlu“? Kdo měl čisté svědomí, Čechů se nebál. A ti, co čisté svědomí neměli, zmizeli většinou zavčas do reichu, pokud ovšem nepadli na frontě nebo nebyli v zajetí. Poněkud se to podobá slepotě většiny Židů na počátku nacistického režimu, kteří také nemohli uvěřit, jaký úděl na ně dolehne.
Ačkoli se to nemělo, kluci docela běžně balili německé holky. Když naše brigádnice třeba na statku v Horním Podluží večer dělávaly na plotně bramboráky, bylo běžné, že jsme měli německé návštěvnice, na které se dostalo taky. Ty takzvané „vášně“ byl umělý produkt vládního a mediálního štvaní, normální mladí lidé k sobě necítili nenávist. Pochopitelně všechno změnil odsun. Jestliže odmítám pojem „divoký odsun“, je to proto, že vyhánění neprobíhalo nijak živelně a neprováděly ho – aspoň tedy ve Šluknovském výběžku – žádné bandy „partyzánů z Riegráku“, nýbrž regulérní československé vojsko. A znovu musím vyvrátit rozšířený optický klam, že to prováděla Svobodova armáda. Ano, důstojníci byli většinou svobodovci, ale mužstvo tvořili na sto procent příslušníci protektorátních „bílých ročníků“, kteří museli hned po válce rukovat. Vím spolehlivě z četných osobních setkání, že kromě důstojníků od poručíka výš si žádný z těchto bojovníků nepřičichl k frontě, tím víc je ovšem svědily prsty na spoušti po válce. „Svobodovci“ byli – kromě vzhledu – jen potud, že jejich vrchním velitelem byl ministr národní obrany Ludvík Svoboda a že celá akce odsunu v severních Čechách probíhala naprosto proorganizovaně. Vojáci se s námi brigádníky (a hlavně brigádnicemi) kamarádili, a tak jsme od nich shodně už v červnu 1945 slyšeli, že se v Berlíně (nakonec to byla Postupim) má setkat „velká trojka“, a že je proto nutno do té doby vytvořit hotové a nezvratné skutečnosti a honem co nejvíce Němců vyhnat, a to bez ohledu na sebevětší hospodářské ztráty. Tím úkolem se nijak netajili, mluvilo se o tom zcela nepokrytě a veřejně.
Když dorazila jednotka regulérní československé armády do obce (líčím průběh v Chřibské v červnu 1945), zřídila nejprve štáb na národním výboru. Pak se vojáci nakvartýrovali do školy a porůznu také do českých domácností. V průběhu dne potom jistili cesty do obce a klíčové body. K večeru vylepili známé dvojjazyčné plakáty „Rozkaz místního vojenského velitele“, v noci dohlíželi na dodržování zákazu vycházení. Ráno v pět pak zajišťovali shromažďování německých civilistů na náměstí a ve spolupráci s místními „orgány“ jejich osobní prohlídky a šacování zavazadel. Asi po dvou hodinách seřadili průvod, který eskortovali (v daném případě po silnici pěšky) až do Hřenska k saské hranici. Pokud se pamatuji, několik jich bylo na motocyklech a měli i náklaďák, na který naložili invalidy neschopné chůze a těžce nemocné. To je zhruba vše, nechce se mi zacházet do detailů. Průběh v okolních obcích byl obdobný, viděl jsem ho zblízka ještě také v Jiřetíně a v Horním Podluží, bezprostřední následky pak v celém okrese.
Nevzpomínám si, že bychom byli měli nějaký kolektivní názor či postoj. Spíš na to reagoval každý podle své letory. Ale nějaká obecná euforie nevypukla, spíš rozpaky, protože mnozí byli rozsahem a tvrdostí té akce překvapeni. Palba vládní propagandy však byla tak silná, že si otevřenou kritiku nikdo nedovolil.
Odsun byl v mnoha směrech tragický především pro Čechy: vedl k retardaci kdysi kvetoucí a průmyslově vyspělé země, poškodil ji na sto let ekonomicky, sociálně, morálně a psychicky, zdevastoval nenapravitelně její nejpokročilejší oblasti, uvrhl ji do závislosti na Sovětském svazu, pomohl vyhrát poslední svobodné volby v roce 1946 komunistům, čímž otevřel cestu přímo k únoru 1948. I dnes, s dalším časovým odstupem, hodnotím odsun především jako nesmírné české harakiri, z něhož mělo v dlouhodobé perspektivě prospěch jenom Německo: ze zaostalého agrárního Bavorska je zásluhou nezištné Benešovy pomoci, když obětoval to nejlepší, co měl – miliony pracovitých rukou, jedna z nejvyspělejších oblastí Evropy.
(připravil JanTichý)