V žádosti o souhlas s instalací památníku napsal Hans Träger, syn národním výborem jmenovaného borského primáře, v prosinci 2005 našim zastupitelům: „...město Nový Bor u příležitosti oslav 5. května 2005 vzpomnělo i na osm Němců zastřelených 2. června 1945 a na mého zmizelého otce Alfreda Trägera, který zůstal nezvěstný.
Coby někdejšího občana Nového Boru mě toto oficiální gesto dnešních zastupitelů města hluboce dojalo. Velmi si toho vážím a pociťuji vděčnost za takové gesto a jakýsi nový druh sounáležitosti s mým rodným městem. Od onoho bolestného rozkolu mezi Čechy a Němci, kteří spolu předtím po staletí pokojně žili, uplynula dlouhá doba, během které ale bohužel zůstalo mnoho bolestných otázek a problémů otevřených. Proto se coby bývalí obyvatelé Vašeho města chápeme Vámi podané ruky s o to větší radostí! Vzhledem k tomu, že zastřelení leží dosud v masovém hrobě bez náhrobku mimo lesní hřbitov, a místo posledního odpočinku mého otce je navíc neznámé, dovoluji si – i jménem mé sestry Christiny Schölerové a mého bratra Waltera Trägera – iniciovat vztyčení pamětního kamene.“
Se souhlasem zastupitelstva vybudovali pozůstalí vzadu na lesním hřbitově symbolický hrob, který byl 12. srpna 2006 slavnostně vysvěcen za přítomnosti borských rodáků a jejich přátel z Německa. Následujícího dne v našem kostele proběhla česko-německá mše. Hans Träger se bohužel naplnění svého snu už nedožil, protože v červnu 2006 zemřel.
O borské hromadné vraždě z června 1945 jsem veřejnost informoval sérií článků, které v posledních letech vyšly v měsíčníku (na i-novinách jsou odkazy zde). Neúspěšná snaha funkcionářů tehdejšího národního výboru (s komunistou Taislerem v čele) o záchranu „vybraných provinilců“ před popravou je doložena autentickým zápisem ze schůze výboru. Členové výboru byli dokonce v době exekuce drženi pod dohledem vojenských stráží v izolaci v budově radnice.
Okolnosti divokého odsunu v severních Čechách popsal očitý svědek Jiří Loewy, sociální demokrat a známý publicista, v knize Úseky polojasna (nakladatelství Lidové noviny, 2005) takto: „Zažil jsem zblízka holokaust a sám jsem mu unikl jen šťastnou náhodou (Loewy byl po otci Žid – pozn. JT). Neunik-la mu moje pražská babička, dvě šestnáctileté sestřenice, hromada dalších příbuzných a řada kamarádů. Měl jsem mnoho důvodů k nenávisti, ale když jsem viděl bestiální nakládání s německými civilisty (už v Praze po revoluci a pak v pohraničí), necítil jsem pražádné zadostiučinění, naopak stud a zklamání... Takzvaný divoký odsun jsem viděl zcela zblízka nejen v jedné, ale v řadě obcí, se všemi průvodními znaky té zvláštní poválečné války proti ženám, dětem, starcům a invalidům – dospělí němečtí muži takřka nebyli, buď padli, nebo byli v zajetí. Divoký odsun nazývám takzvaným proto, že se nejednalo o žádné spontánní akce. Aspoň tady na sever od České Lípy to všechno prováděla armáda podle plánu a pod vrchním velitelem Ludvíkem Svobodou. Vojáci dřepěli doma v protektorátě za pecí a teprve po válce narukovali. Tím větší gerojové z nich byli... Důstojníci se nám svěřovali s tím, že mají rozkaz co nejrychleji vyhnat maximum Němců, aby se tak vytvořily hotové skutečnosti ještě předtím, než se v Berlíně (totiž v Postupimi) sejde tzv. velká trojka. Takže: divoké to sice bylo, ale ústředně plánované shora, systematická etnická čistka.“
Ve výroční den tragédie 2. června se nás loni u památníku sešlo osm, letošní účast na pietním setkání nebyla o moc vyšší. Rád bych věřil tomu, že 2. června 2009 nás u symbolického hrobu bude přece jen víc. Dáme tím totiž najevo, že nám není lhostejná zbytečná smrt devíti německých spoluobčanů, kteří byli obětováni ve jménu pochybného politického „vyššího cíle“.
Jan Tichý