V Novoborském měsíčníku (červenec-srpen 2008) byl zveřejněn článek Jana Tichého Vzpomínka na devět mrtvých.
Kdykoliv jsem četl jeho články, měl jsem vždy velmi nepříjemný pocit, že jsou tyto články jednostranné a že se opírají pouze o zkreslené výpovědí zejména odsunutých Němců. Popis poválečných událostí vůbec neodpovídá skutečnostem, jak jsem je slyšel vyprávět od rodičů a strýce mé ženy Dagmar, rozené Zimlové. Považuji proto za nutné tyto informace zveřejnit.
Uvedení příbuzní byli váženými českými občany města Nový Bor a žili zde od dětství. Eduard /*1897/ od svých čtyř let, Ladislav se narodil ve Skalici /Langenau /*1907/ .
Jiřina /*1907/ se přivdala do Boru okolo roku 1927. Před svatbou chtěli postavit dům. Místní Němci však zásadně stavební parcely Čechům neprodávali (stejný problém vznikl při výstavbě České čtvrti). Pozemek získali až překupem přes známého Němce a ve Skalické ulici postavili dům, ve kterém až do roku 1938 bydlili. Na základě nacistického šílenství německých spoluobčanů utekli rodiče mé ženy do vnitrozemí. K jejich vzpomínkám patří: „V noci nás hlídali ozbrojení ordneři, kteří občas vystřelili do vzduchu a mezi kterými byli i bratři Rachmanovi. Potraviny nám prodával tajně jenom pan Hell. Poslední dny jsme se již natolik báli, že jsme spali tajně na nádraží u českých spoluobčanů Šolců. Těsně před odjezdem měl tchán problémy s hnisajícími zády a v místní nemocnici mu řekli, ať si nechá ošetřit záda ve vnitrozemí, že to není akutní. Moje tchýně vzpomíná, že když šla uplakaná k poslednímu vlaku a míjela nádražní zahradnictví, vyšla před dům majitelka zahradnictví Frau May, vyhrnula si sukni, stáhla kalhoty, vystrčila holý zadek a vyprovodila ji se slovy: „Táhněte do prdele, česká lůzo, a už se nikdy nevracejte.“
Zimlovi utekli do Prahy, kde žily několik měsíců ve dvou místnostech spolu čtyři rodiny. Po roce nepřízeň osudu ustáli. V Poděbradech založili rafinerii skla, kde zaměstnali zhruba 50 českých řemeslníků, kteří stejně jako oni utekli do vnitrozemí. Pozorně sledovali vývoj války. Dům v Haidě pod tlakem prodali pod cenou. Tchýně vzpomíná na návštěvu souseda Honse v Poděbradech, který jí oznámil: „Za žádných okolností se neukazujte v Haidě (v N.Boru), určitě by vás zatkli.“
Celou válku se těšili, že se do Nového Boru vrátí. Po skončení války, ještě v květnu 1945, se jeli podívat do Nového Boru. Měli přirozeně obavy a strach, protože si živě pamatovali, jak jim mladí ordneři v noci v roce 1938 stříleli u domu. Zbraní bylo v Novém Boru hodně před válkou, natož po válce. Dále věděli, že Hitlera, Himlera a Franka volilo 99% občanů Haidy, a že koncem března 1945, když se fronta blížila k Sudetům, vydal Henlein heslo JEN SEM A NE DÁLE , a úplně těsně před koncem války poslední heslo NÁŠ ŽIVOT PATŘÍ ŘÍŠI, aby motivoval válečné nasazení VŠECH sudetských Němců.
Tchán Eduard vždy zdůrazňoval, že do posledních dnů války končilo vyučování žáků i v Haidě v pozoru, se zvednutou pravou rukou a zvoláním Heil Hitler a že nikde na německých územích německé obyvatelstvo nevítalo osvoboditele. Naopak do poslední chvíle posílalo proti spojencům bojovat děti a starce. Němci se i nadále chovali povýšeně. V mnoha případech nesnesli okamžik porážky. Někteří páchali sebevraždy...
Při druhé návštěvě Boru navštívil Eduard místní četnickou stanici, kde mu sdělili, že se Němci ještě nevzdávají, že je mezi nimi mnoho zbraní, že se denně z lesů ozývástřelba, že již bylo vydáno nařízení pro odevzdání všech zbraní a kdo zbraně neodevzdá, bude zastřelen. Dále se dozvěděl, že území již kontroluje československá armáda. Situace v Novém Boru byla velmi složitá.
Zimlovi s odsunem Němců souhlasili a jako většina Čechů v té době si přáli vytvoření národního státu. Vůči složení národního výboru měli velké výhrady, protože v něm byli občané , kteří měli za své partnery říšské občany. Řada jich mluvila jenom německy, česky neuměli ani slovo. Někteří z nich údajně kolaborovali a brali úplatky za papíry o loajalitě, případně za odboj. Obecně platilo, že Češi, kteří byli nuceni opustit pohraničí, nedůvěřovali Čechům, kteří v pohraničí zůstali. Národní výbor v té době nebyl volen, ale byl tzv. samovyhlášen. Tomuto národnímu výboru nevěřil ani vojenský velitel, zkušený důstojník a legionář, který byl odpovědný za zastřelení osmi Němců. Se zastřelením občanů, u kterých byly nalezeny zbraně, souhlasili. O primářovi tvrdili, že na oko odevzdal rádio, které měl doma, ale domů si tajně přinesl rádio z nemocnice. Říkali o něm, že zřejmě patřil k těm Němcům, kteří se nemohli smířit s myšlenkou prohry. O bratrech Rachmanech mluvili jako o fanaticky smýšlejících Němcích (turneři, Freikorps), kteří společně s primářem připravovali ozbrojený odpor (chtěli naplnit odkaz Henleina). Oba Zimlové se zastali loajálních německých občanů a řada z nich byla ochráněna před odsunem. Někteří ještě žijí.
Dlouho jsem váhal, zda mám reagovat na články J.Tichého. Mám pocit, že tyto články znovu otevírají nenávist a zášť na české i německé straně, které již čas a nové nezatížené generace poválečně narozených Čechů a Němců zahojily.
Považuji články pana J.Tichého za zkreslující. Výpovědi svědků považuji za nevěrohodné (tajné v roce 2004? 2005?) a sudetoněmecky laděné. Citovaná výpověď Hanse Tragera o pokojném žití Němců a Čechů před válkou je úsměvná (v roce 1938 mu bylo 7 let). Jeho článek zneužívá události z 2.června 1945 k politizaci těchto událostí. Vytrhuje věty z knihy Jiřího Loewyho Úseky polojasna a uvádí pouze to, co se mu hodí. Je to podobné tomu, jako kdyby chtěl zmírnit zločiny K.Henleina a napsal, že jeho matka byla Češka Hedwiga, rozená Dvořáčková.
Článek v letním zpravodaji, který se jmenuje Vzpomínka na devět mrtvých, není vzpomínkou na devět mrtvých, ale pokus o zkreslení tehdejších událostí a oživení sudetoněmeckých politických ambicí, nehledě na pravděpodobné autorovy ambice (distribuce a vydávání jeho knih v SRN).
Podle toho, co jsem slyšel vyprávět od E. Zimla, L. Zimla a J. Zimlové, kteří v té době v Novém Boru žili, bylo na náměstí 2. června 1945 v Novém Boru zastřeleno 7 Němců, kteří neodevzdali zbraně, a jeden Němec byl zastřelen při útěku. Nikdy nemluvili o vraždě.
J. Tichému v té době byly 4 roky, mně 2 roky, H. Trágerovi 14 let, J. Loewymu 15 let, citovaným Zimlům něco okolo 40 let.
Kdyby nebyla 2. světová válka, kterou rozpoutali Němci, nebyli by zastřeleni Němci 2. června 1945 v Novém Boru. Kdyby Němci válku vyhráli, 8 Němců v Novém Boru by zastřeleno nebylo, ale byly by vyhlazeny zejména slovanské národy. Češi polovina, východní Slované všichni. A to měli v programu i naši bývalí spoluobčané, kteří tento program volili, a protože chtěli zpátky do Říše a hlásili se k heslu NÁŠ ŽIVOT PATŘÍ ŘÍŠI, museli tam ti, pane Tichý, kteří o to nejvíce usilovali, odejít.
V dnešní době trest smrti neexistuje. I hromadní vrazi dostávají dnes „pouze“ doživotí. Posuzovat válečné i poválečné události bez rámce tehdejších souvislostí a utrpení není možné. Udělejme proto společně tlustou čáru za minulostí oněch let.
Tento příspěvek jsem napsal ještě před vydáním zářijového Zpravodaje a zjistil jsem, že J. Tichý nemá tlustou čáru za minulostí rád, protože by asi neměl o čem psát. Jeho článek mne opět překvapil. Své jméno propůjčuje k písemným projevům sudetských Němců v Městském zpravodaji. Tuto problematiku pak nevyváženým způsobem prezentuje, a to jak prostorově, tak obsahově.
Při čtení tohoto článku jsem si vzpomněl na společnou dovolenou v roce 1967 s výše uvedenými Zimly a známými Němci, panem Leinertem a jeho rodinou ve Vysokých Tatrách. Jeden večer se mezi námi rozvinula debata na válečné téma včetně odsunu Němců a na problém denacifikace Němců. Pan Leinert nám tehdy vyprávěl o tom, že největším problémem denacifikace je povýšenost a nadřazenost německého národa, která mu byla vštěpována nacistickým hnutím, a ona se Němcům tak zalíbila, že se jí sami nemohou zbavit. Že toto je největší problém sudetských Němců, kteří nejsou schopni svůj úděl přijmout s pokorou, ale hrají si na hodné, ukřivděné Němce.
Za druhé světové války zahynulo 60 milionů lidí. Měli na tom podíl i Němci ze Sudet, tedy i z Haidy (Nového Boru), a to je mi skutečně velmi líto.
J.Tichý zneužívá Zpravodaje. Redakční rada, bohužel, nemá odpovědného šéfredaktora. Doufám, že ho brzy mít bude, a že to nebude J.Tichý.
Novoborský měsíčník je Městský zpravodaj a ne Sudetoněmecký hlasatel.