1. Údaje o obětech odsunu, tzn. o ztrátách na životech, které utrpělo sudetoněmecké obyvatelstvo během vyhánění a nuceného vysídlování z Československa a v souvislosti s těmito akty, se extrémně liší a jsou proto nanejvýš sporné. Hodnoty uváděné v německých statistických propočtech kolísají mezi 220 000 a 270 000 nevyjasněných případů, které se mnohdy interpretují jako úmrtí; údaje uváděné v dosavadních výzkumech se pohybují mezi 15 000 a 30 000 úmrtími.
2. Diference je výsledkem odlišných pojetí pojmu oběti odsunu: Detailní výzkumy inklinují k tomu, že přihlížejí pouze k obětem přímých násilných činů a abnormálních podmínek. Všechny nevyjasněné případy uváděné ve statistikách bývají naproti tomu často počítány mezi oběti odsunu. Odlišné údaje vyplývají nadto také ze skutečnosti, že se používají různé metody šetření a vyhodnocování:
- Číselným údajům z detailních výzkumů slouží jako podklad individuálně doložená úmrtí (15 000 – 30 000).
- Jiný přístup spočívá ve vyhodnocení církevních kartoték hledaných osob; z nich se vyvozuje jak vysoký podíl nevyjasněných případů (225 000), tak důkazy o 18 889 konkrétně doložených úmrtích.
- Kvůli nedostatku úředních podkladů o úmrtích sestavili statistikové bilance obyvatelstva. Rozdíl mezi počátečním a konečným počtem obyvatelstva bývá často ztotožňován s počtem úmrtí (220 000 – 270 000).
3. Obzvláštní problém bilancí obyvatelstva spatřuje komise v tom, že většina dat, s kterými se v nich pracuje, je založena na modelových výpočtech a odhadech, které vycházejí z veličin, jež nejsou při bilancování srovnatelné. Lze například upozornit na největší slabiny těchto výpočtů a odhadů:
- Komise vychází z toho, že ve výchozím počtu sudetoněmeckého obyvatelstva v českých zemích (3 331 415), který je založen převážně na výsledcích říšskoněmeckého sčítání lidu z května 1939, je obsažena nemalá skupina osob, které se před rokem 1939 hlásily k české, avšak v roce 1939 k německé národnosti. Druhá, právě tak nezanedbatelná skupina se naopak po roce 1945 přihlásila místo k národnosti německé k národnosti české. Bilance obyvatelstva přihlíží k těmto pohybům v nedostatečné míře. Kvantifikace těchto skupin je v současné době předmětem německého výzkumného projektu. První předběžné výsledky vykazují asi 90 000 těch, kteří takto změnili národnost.
- Také výše ztrát v německých ozbrojených silách uváděná ve statistických propočtech vyžaduje přezkoumání: v 50. letech se v celoněmeckém měřítku vycházelo z počtu 3,7 milionu padlých příslušníků německé armády. Novější německá bádání docházejí naproti tomu k počtu asi 5 milionů. K tomu je nutno při odhadu sudetoněmeckých ztrát přihlédnout.
- Zařadí-li se do celkové bilance mezitím zveřejněná data sčítání obyvatelstva v NDR v roce 1950, která vykazují na území NDR pouze 612 000 namísto dosud užívaných 914 000 bývalých sudetských Němců, zvýšil by se tak počet nevyjasněných případů na více než půl milionu. To by vedlo k absurdním výsledkům.
Všechny tyto poznatky by se nutně musely projevit také v bilancích sudetoněmeckého obyvatelstva. Protože jsou však tyto odchylky protichůdné, doporučuje komise, aby se upustilo od používání metody statistických propočtů a z ní vyvozovaných obětí odsunu, a to tím spíše, že neexistuje možnost nalezení adekvátnějších dat, která by bylo možno ve statistických propočtech plnohodnotně použít.
4. Tyto úvahy ukazují, že statistické propočty vedou k příliš velkému rozpětí a že jsou vědecky nepoužitelné, jestliže neexistuje možnost jejich verifikace. Sledování individuálních odsunů na základě pramenů nabízí spolehlivější východisko, neboť je přezkoumatelné, současně je však mnohem náročnější. Důležité a pronikavé výsledky byly nedávno předloženy zejména v českých studiích.
Podle nich zahynulo v letech 1945 – 1946 násilnou smrtí, v internačních táborech, při pracovním nasazení a v důsledku abnormálních podmínek asi 10 000 lidí. K nim je třeba přiřadit cca 5 000 – 6 000 blíže nespecifikovaných úmrtí, která však bezprostředně souvisejí s průběhem odsunu, takže nejnižší počet obětí se podle dosavadního stavu bádání pohybuje – bez sebevražd – mezi 15 000 – 16 000. Tento počet potvrzují i československé statistiky za léta 1945 a 1946, které uvádějí celkem 22 247 mrtvých, kteří zemřeli v důsledku „násilí, zevních a nevyjasněných příčin“ nebo sebevraždy (6 667 případů).
Tomu se přibližuje součet prokazatelných 18 889 úmrtí ve zmíněných kartotékách hledaných osob, v němž je obsaženo 3 411 prokázaných sebevražd. Dokonce i za předpokladu, že by se v údajích vyskytovaly mezery, dospělo by se zdvojnásobením minimálního počtu obětí k maximálnímu počtu 30 000.
I když se komise zabývala jen strohými čísly, má ovšem na paměti traumatické následky, které byly způsobeny zkušenostmi a otřesy 20. století, jejichž součástí byla i vyhánění a vysídlování obyvatelstva. Česko-německá komise historiků je přesvědčena, že doposud zjištěné počty jsou realistické a že je nutné je precizovat dalšími výzkumy. Proto zastává názor, aby se ani ve vědeckém diskurzu, ale ani v politických debatách neužívalo počtu 220 000 „obětí odsunu“ či počtu ještě vyššího.
(Pravidelný čtenář policejních zpráv v seriálu Svědectví odsunu si jistě už udělal obrázek o tom, s jakou pečlivostí naše orgány tyto „porevoluční události“ vyšetřovaly. Sčítáním individuálních případů proto nemůžeme dospět k přesnějšímu počtu mrtvých. I ten střízlivý odhad česko-německé komise je ale strašné číslo – představuje skoro třikrát vyvražděný Nový Bor včetně dětí... Raději bychom se měli zabývat jednotlivými případy, otevřeně projevit soucit s osudem obětí a s mnohaletým zpožděním aspoň pietně označit anonymní hroby, které jsou rozesety po naší zemi.)