Spravedlnost, nikoli pomstu

Za války ztratil 89 příbuzných. Dnes je znám především jako „lovec nacistů“. Ve svých pamětech, které doporučuji přečíst, vysvětluje, o co mu při hledání nacistických zločinců šlo především: o spravedlnost. Dopadnout zločince, předat ho soudu, nechat ho hájit, přijmout rozsudek. Stávalo se, že výše uděleného trestu byla oproti očekávání malá, ale základní rozdíl mezi totalitou a demokracií je respektování právního řádu.
Jak sleduji reakce některých čtenářů na články pana Tichého, vnímám jednu důležitou věc. Kovbojská mentalita touhy po pomstě z některých reakcí přímo vyzařuje.  Když jsem studoval historii na univerzitě, často jsme řešili otázku jejího smyslu, chcete-li, filozofii dějin. Dospěli jsme zpravidla k velké různosti názorů, ale v jednom jsme se shodli. Vlastní minulost není dobré uzavírat stylem, co bylo, bylo, je třeba jít dál. Není dobré ji oddělit tlustou čarou a tvářit se, že nebyla. Dříve, nebo později se traumata minulosti stejně někde vynoří.
Pokud se bavíme o událostech v naší zemi v létě roku 1945, zpravidla dojde k nějakému sporu ohledně jejich hodnocení. A to i přesto, že většina z nás tyto události už přímo nezažila. Stejně se chci vrátit k tématu odsunu ještě několika připomínkami.
To, co mi nejvíce vadí na většinovém přístupu k tomuto tématu, je neochota připustit, že se v této době děla řada nespravedlností. Naopak. Zákon z 8. 5. 1946 č. 115 Sb. stanovil, že: „Jednání, které by podle platných předpisů zakládalo soudně trestný čin, není trestné, došlo-li k němu v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 z důvodů boje o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo bylo-li výrazem touhy po spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů.“  To už jsem jednou uváděl. Politická reprezentace země tehdy vydala ospravedlnění lidem, kteří spáchali násilné činy na lidech, kterým nebyla vina řádně prokázána, a kteří byli často považováni za podezřelé třeba jen proto, že jejich mateřštinou byla němčina nebo maďarština. Mnozí z nás však tvrdošíjně stojí na svém přesvědčení, že si to zasloužili. Navíc proti nim stojí zákon. Co na tom, že je špatný a nemorální. (Napadlo vás někdy, že za Heydrichiády byli popravovaní někteří lidé, kteří si to podle tehdejšího stanného práva zasloužili?)
Politici státu, který se považuje za demokratický, by měli především dbát o právo a spravedlnost a ne svými hloupými zákony podporovat lůzu toužící po pomstě.
Stejně tak se nemohu jako občan tohoto státu srovnat s tím, že součástí našeho právního řádu jsou předpisy operující s kolektivní vinou.  To je přeci základ důstojnosti a práva člověka, jenž je považován za nevinného, pokud mu není prokázána vina. Ano, podle dekretů vztahujících se k „národní očistě“ museli příslušníci „národnostně nespolehlivých menšin“ dokazovat svou nevinu, což je z hlediska lidských práv nepřijatelné. Jistě můžete oponovat, že by tak mohla řada provinilců proklouznout. Ale co je správnější? Raději bude potrestán i nevinný nebo riskneme to, že zločinec má šanci proklouznout.
Když čtu reakce pod články o odsunu, vidím u některých právě tu touhu po pomstě. Pistolníci, kteří by stříleli na vše, co se hýbe. Spravedlnost jim splývá  s touhou po odplatě. Důsledkem zákona č. 115 byl následující mravní marasmus padesátých let. Člověk takovéhle mentality by pak podle mne nejspíše jásal nad tvrdými rozsudky posílající třídní nepřátele na šibenici, obdivoval pohraničníky, kteří zabíjeli narušitele na státních hranicích (takové přeci bylo právo…) A pokud bych šel až do extrému, pravděpodobně, kdyby měl tu možnost, vstoupil by s nadšením do jednotek SA nebo SS. Takhle zatím jen uráží ty, kdo s ním nesouhlasí, bez znalostí a vědomostí chrlí špínu a pomluvy.