Možná ani velcí příznivci turistiky na Českolipsku netušili, kolik je v našem okrese kopců a z kolika dalších kopečků v jiných okresech je možné shlédnout na náš českolipský region. Oficiálně by jich mělo být 169 a na všechny se povedlo během několika měsíců vystoupat Leoně Maříkové.
„Přála bych si poděkovat za vyhlášení výzvy Sto pohledů na Českolipsko, kterou v úžasné aplikaci Peakpoint vyhlásil pan učitel Milan Bárta. Bylo to to nejlepší, co se mi mohlo připlést do cesty. Nebylo proč litovat, že nemohu do kavárny, do bazénu, do tělocvičny,“ rozplývá se Leona Maříková nad výzvou, kterou vymyslel šéfredaktor i-novin, zmiňovaný Milan Bárta. „Svou kondici jsem nejdříve díky kopcům udržela a časem tím, že kopce již byly třeba i dost daleko, samozřejmě zlepšila. Ale to není to hlavní, hlavní pro mě bylo objevení té krásy a různorodosti. Tolik výhledů a tolik možností, jak se k nim dostat. Mnoho jsem toho najela na kole, při součtu mi vyšlo číslo 1144 km, objevila jsem radost z pěších výletů, cestovala vlakem, autobusem, občas autem.“
Některé z těch kopců jsou pro Leonu zkrátka ty NEJ. „Nejdelší pěší výlet za kopci byl 33 km, nejkrásnější bylo putování po skalních vyhlídkách v Německu, nejromantičtější výlet byl ten poslední, kdy jsem si šla pro bod na Hazmburk. Většinu jsem absolvovala sama nebo s čerstvým přírustkem naší rodiny, se psem Dollarem, který se ukázal skvělým společníkem. Nechci to zakřiknout, ale možná jsem díky putování za českolipskou vůní objevila i parťáka do života,“ uzavírá freediverka a příznivkyně mermaidingu své počáteční vyprávění o svém putování za kopečky.
Jak už bylo zmíněno, Leona Maříková tuto výzvu zvládla během několika měsíců, přesněji od března do srpna. A my se na ty měsíce podívejme podrobněji.
Březen + Duben
Leonina cesta za zdolání výzvy začala 27. března, kdy vystoupala hned na čtyři kopce. Do konce měsíce jich zvládla ještě dalších sedm. „Když jsem si otevřela pořadníček, tak jsem byla první, to se mi líbilo,“ začíná vypravovat. „Ale druhý den už bylo vše jinak,“ brala s nadhledem svůj posun v pořadí do nižších pater.
V dubnu si mohla do svého deníčku zapsat dvacet výstupů. Bylo by jich jistě více, jenže za polovinou aprílového měsíce jí postihl covid, který jí nedovolil pokračovat ve svém putování po krásách Českolipska a okolí.
„Úžasný byl Ortel. Musím zmínit i Klíč, na kterém jsem byla dvakrát, jednou z toho při východu slunce. To bylo krásné, to jsem tam byla s Alenkou Bouchnerovou. Poprvé v životě jsem se dostala na Vlhošť. Ráda vzpomínám na Helfenburk, kde jsem se seznámila s trampama. V březnu jsem získala peakpoint na Radobýlu, kam se často vracím. Nemohu zapomenout ani na Tolštejn s krásnou vyhlídkou a Jedlovou, to jsou krásné kopce. Na Velké Tisové jsem nemohla najít kolo, které jsem si schovala ve sněhu v nižším patře, neboť jsem všechny kopce poctivě vyšla až na vrchol.“
Květen
Když se Leona dostatečně zotavila z covidu, 14. května se znovu vrhla do Výzvy.
K největším skvostům, které navštívila v květnu, řadí zříceninu hradu Falkenštejn. „Ta je úžasná. I když mi dala trochu zabrat, protože se bojím výšek a tam jsou takové úzké schody mezi skálami a v jedné chvíli tam dokonce není zábradlí, a i když není kam spadnout, tak i tak to byla pro mě challange,“ vzpomíná Leona a jedním dechem dodává, že všechny kopce u Jetřichovic byly zajímavé i tím, že tam člověk skoro nemá možnost, aby se vyfotil sám, kolik tam bylo lidí.
Velká nadšenkyně otužování se v těchto květnových dnech dostala i do míst, kde dříve dvacet let žila, k blízkosti obce Dubá, např. na Nedvězí. Z dalších „májových“ kopců jí zaujala Borská skála či Kamýk a Vraník u Lovosic. „Byl z nich krásný výhled, i když....byly zadrátované elektrickým ohradníkem, takže získat bod bylo těžké.“
Ne každý si možná uvědomí, že i z ikonické hory Říp je vidět na Máchův kraj. V ten samý den vyběhla v rekordním čase na Milešovku. “Byl to první den rozvolnění (22. května) a bylo to znát. Bylo tam živo, zábava v plném proudu a i pivo teklo proudem,“ usmívá se Leona při vzpomínce na nejvyšší horu (837 m) v Českém středohoří.
K dalšímu velmi známému místu, k hradu Kokořín, se vydala na kole z Prahy.
„Z českolipských kopců musím určitě zmínit Ralsko, tam bylo nádherně,“ dokončuje Leona Maříková rekapitulaci květnového putování.
Červen
Tento letní měsíc zahájila výšlapem na Luž. Hned druhý den získala peakpoint na Bezdězu. „Tam to bylo skvělé, protože tam jsem byla sama, šla jsem tam po práci. Vyšla jsem si ho bosky v šatičkách, měla jsem ho úplně sama pro sebe,“ usmívá se Leona šibalsky při vzpomínce na jeden ze symbolů Českolipska.
Na Spící pannu u Provodína vylezla Leona dvakrát, jednou jen aby na ní mohla zažít západ slunce a hned druhý den ráno podruhé na Klíč, aby zažila východ slunce. „Takže jeden den jsem dala sluníčko spát a druhý den jsem ho vyzvedla z postýlky.“
Velmi mystickým místem byl pro ní kopeček zvaný Lipka u Kamenického Šenova. „Tam se určitě také vrátím.“
Je hodně míst, kam se bude tato vítězka Výzvy vracet, např. i na Střední vrch. „Z něj je nádherně vidět na všechny strany, tam se plánuju vrátit na západ slunce. Potkala jsem tam zamilovaný pár. Navzájem jsme se vyfotili, a pak jsem vypadla, abych jim tam nezacláněla,“ potvrzuje Leona svou romantickou duši.
Srdeční záležitostí je pro ní Stohánek. „Tam často jezdím na kole. Někteří lidi mají problém to vyjít sami, ale já tam vynáším i své kolo, je to dobrý parťák. Tentokrát jsem tam ale byla poprvé pěšky.“ A hned se vzpomínkami rozplývá na Děvínem („Nádherný rozhled na Hamr.“), Lysou horou („Zvláštní místo s vytesaným oknem a opuštěným kamenolomem. Cestou je zachovalý bazén se skokanskými můstky, cítila jsem tam prvorepublikovou atmosféru. Úžasné, leč absolutně opuštěné místo.“)
Nejdelší pěší výlet absolvovala do Německa. „Tam jsem byla u vytržení. Oybin je nádherné místo, je tam úžasná kavárnička, kde se mnou mluvili česky. A když jsem tam pak byla podruhé, tak si mě pamatovali a dali mi dvojnásobně velký kus úžasného koláče,“ vzpomíná Leona s vděčností i na naše německé sousedy. Ale pojďme zpět do Čech. Asi už nikoho nepřekvapí, že Leona má ráda západy slunce, který zažila na Zámeckém vrchu či na Lovoši. „Nádherná záležitost.“ Ta samá slova je schopná říci i o kopci nazvaném Sedlo. „To byla pro mě srdeční záležitost, i proto že to byl stý vystoupaný kopec ohledně výzvy.“
Jestliže její nejdelší pěší túra čítala 33 kilometrů, na kole to byl skoro čtyřnásobek (118 km), když zdolávala např. Brníšťský vrch, Stříbrník či Ještěd. Posledně jmenovaný pojem zná snad každé malé dítě, ale možná se najde jen pár lidí, kteří vědí, že existuje Malý Ještěd. „Sice nebyl ve výzvě, ale když jsem jela na Ještěd, tak proč ho nenavštívit.“
Červenec
I v předposledním měsíci Výzvy zvládla Leona velkou porci kopců, přesněji 47. Opět je pro ní těžké vybrat jen několik míst, nejradši by vychválila snad všechny.
„Na Trojhoře jsem se pro získání nejvyššího bodu naučila horolezovat. Muka byla zdolat Kohout, kde je krásná rozhledna. Velký problém byl dostat tam kolo, to stejně u zříceniny hradu Vrabinec a to hlavně kvůli klouzavému blátíčku a trase, kterou mi vybraly mapy tečka cz.“ vzpomíná velká příznivkyně běhu (to jsme ještě nezmínili) a pokračuje: „Při zdolávání Bukové Hory, ten samý den, mi byl odměnou příjemný potůček, kam jsem se celá ponořila, bez něj bych asi bídně zahynula.“
Při rozjímání nad panoramaty na Víťově rozhledně Leona úplně zapomněla, že by si měla do mobilu zaznamenat zdolaný peakpoint, takže se pro něj musela znovu vracet, naštěstí stojí na rovině. „Ale pak jsem se odměnila dortíčkem v Úštěku v Hradní kavárně a hned byly všechny útrapy zapomenuty.
Za uveřejnění stojí určitě i okolí Berkovského vrchu či Vysokého vrchu u Dubé, kde byly miliony borůvek. „Nemohla jsem se od nich odlepit,“ sbíhají se Leoně ještě teď sliny.
Hodně zabrat jí a Dollarovi, věrnému psímu spolucestovateli, dal mimo jiných i Mešník, který byl totálně zarostlý kopřivami a trnovím, "ale nedá se nic dělat, vrchol je vrchol."
Získat peakpoint bylo možné i pod úpatím jednotlivých kopců, ale Leona se snažila vždy dostat až nahoru. Ve třech případech se jí to ale nepovedlo, jedním z nich byl Soudný kámen, kde narazili na více jak stohlavé stádo muflonů. „stále příbíhali další a další. Takže tento bod jsme sebrali jen z té cesty.“
Některé kopce ve Výzvě se jmenovaly stejně, např. Holý vrch či Špičák. „Jak ty naše v České Lípě, tak ty tzv. cizí jsou moje srdcovky, byly z nich krásné rozhledy.“
Ve výčtu zdolaných kopců nemůžeme zapomenout např. na Skalní bránu u Ralska.
Leona Maříková potkávala při svém putování podle jejích slov nejen úžasné lidi, ale i se jí vrývaly do paměti setkání s někým či něčím, co by vůbec nečekala. To se týkalo i Kamenné hvězdy u Dymníku, v jejíž blízkosti se konal mezinárodní turnaj ve fotbalgolfu. „Potkávala jsem tam Francouze, Italy, atd.. Na rozhledně Dymník na mě dokonce počkali než tam doběhnu z nádraží v Rumburku, měla jsem na to 20 minut. Ještě, že umím běhat."
Srpen
V tomto měsíci jí zbývalo zdolat třináct kopců a jako poslední si do svého deníčku mohla zapsat Hazmburk. „To byla hrozná romanťárna, protože tam jsem i přespala. Nebyla jsem sama a měli jsme to vymyšlené tak, že tam oslavíme můj poslední vrchol z Výzvy a zároveň tato noc byla hlášena jako vrchol padajících perseid. Museli jsme ale načerno, protože ten hrad se na noc zamyká. A to jsme nevěděli. Přišli jsme tam v devět hodin večer, po 17 km túře z Lovosic s obrovským batohem. Jít zpátky v té tmě už nebylo moc bezpečné. Sami jsme se potrestali tím, že jsme spali na tom nejkamenitějším místě, které tam bylo. A ráno když jsme se probudili, tak jsem zjistila, že opodál byl krásný travnatý plácek ...“ Dobře nám tak :)
Jak už jsme několikrát naznačili, ne vždy vše probíhalo v pohodě a bez určitých kiksů. „Občas mě ty aplikace zavedly někam jinam nebo mi tvrdily, že jdu dobře a pak najednou říkaly: vrať se na trasu, jseš ztracená, ale nevím, kde trasa je. Jednou jsem na zničené lesní cestě přepadla přes řídítka. A když už jsem se po pádu konečně uvelebila na zemi, tak mi na hlavu dopadlo kolo. Měla jsem sice přilbu, ale stejně mě to dost břinklo a mně došlo, že jsem tam taky mohla zůstat a nemyslím, že by mě někdo včas objevil,“ vzpomíná Leona na nepříjemný zážitek a pokračuje dál „Lesy byly na jaře hodně zdevastované od těžby. Turistické trasy byly zaházené dřevem a větvemi. A když tam máš táhnout kolo, tak to bylo brutální. Na nohách jsem měla hodně šrámů, dost často tekla krev. Ale teď už je to v lese lepší.“
Dá se říci, že až do letoška nebyla Leona Maříková obzvlášť velký chodec, ale to se teď díky Výzvě změnilo. „Bylo mi hrozně fajn, v životě jsem si nemyslela, že já budu chodec. Já jezdím hodně na kole, protože jsem líná chodit pěšky. Aspoň jsem to vždycky říkala. Ale teď jsem zjistila, že mě to hodně baví.“
Zdoláním výzvy však pro Leonu velké putování Českem nekončí. „Já těch plánů mám dost. Chtěla bych obejít republiku, existují akce jako Stezka Českem nebo Severní a Jižní stezka, hrozně se na to těším, protože těch výhledů tam bude také hodně. A pak tady mám v tom Peakpointu i jiné výzvy a to je pět vrcholů českých turistů. Sněžka, Praděd, Lysá hora v Beskydech, na kterou se těším obzvlášť, protože tam mají ty nejlepší bramborové knedlíky se švestkami a mákem, jaké jsem kdy jedla“ dostává se Leona k poslednímu tématu tohoto článku.
Leona nesbírala jen peakpointy, ale na svých toulkách navštěvovala různé cukrárny a kavárny. „Tak o mně se ví, že jsem kavárenský povaleč. Všude se snažím navštívit nějakou cukrárnu. Protože já nejedu na jídlo, ale jedu na dortíky,“ směje se. „Já dokážu jet celý den třeba 100 km na kole na jeden nebo dva dortíky a kvalitní kávu. To mi dodá potřebnou energii. Všude, kde jsem byla, jsem oslovila lidi, ať mi doporučí nějaku cukrárnu s dobrými dortíky, jako je tady v ReUnionce (zde vznikl rozhovor). Úžasná cukrárna je např. v Roudnici Dortletka, kde měli neskutečný marcipánový dortík, který se jmenoval Říp. Tam jsem byla s kamarádkou a daly jsme se do řeči s numerologem, který nám udělal i numerologický výklad. Já jsem mu za odměnu předplatila dvě návštěvy této kavárny. Potom musím zmínit Hradní kavárnu Úštěk, tam si paní majitelka vyrábí vlastní výborné zákusky. Byla jsem tam několikrát, protože mnoho těch kopců je právě v okolí Ústěka. A ještě zmíním třeba Oybin, tam lidi musí, protože ty jejich švestkové, makové či tvarohové koláče to snad u nás není.“
Kromě zmiňované Alenky Bouchnerové, psa Dollara, který se v Kytlicích po setmění a 18 kilometrovem putování za kopci zaběhl a Leona ho našla až po třech hodinách, téměř o půlnoci, dcery, který s ní šla jednou a prý už nikdy vice, se na poslední vrchol Hazmburk vydal s Leonou i kamarád, no kamarád...“No a teď se mi asi povedlo na kopcích utáhnout i chlapa. Já to nechci zakřiknout. Chlap, který by mi stíhal a nevadilo by mu chodit a ještě mojí 15km túru protáhnout na 33, tak to je dobrej. Takže uvidíme, třeba mi kopečky přinesou i jiné štěstí do života,“ říká šibalsky Leona Maříková a dodává celkově k Výzvě: „Děkuji a naprosto ze srdce vřele doporučuji. Vyražte, teď na podzim to půjde dokonce mnohem lépe, nebudete se muset prodírat kopřivami a křovím, výhledy se začnou zase více otvírat a cesty lesem už jsou také v lepším stavu než byly čerstvě na jaře. A nebojte se, pokud vám něco nepůjde zalogovat, tak vám rádi pomohou i tvůrci aplikace Peakpoint, aplikace, která opravdu spojuje lidi, přírodu i sport.“