Váš profesní životopis je opravdu bohatý. Co cítíte po více než sedmdesáti letech života jako svou nejvýraznější stopu zanechanou na Českolipsku?
Těch stop je nepochybně více. Za patrně nejvýraznější bych považoval zbudování muzea jako moderního ústavu v probojované budově někdejšího kláštera, s expozicemi představujícími návštěvníkům ucelené dějiny regionu podle výsledků předchozí badatelské práce, která pokračovala i nadále a umožnila zveřejňování nových poznatků v řadě publikací. S muzejními expozicemi souvisí i záchrana někdejší Vísecké rychty v Kravařích, její rekonstrukce a využití pro expozici severočeské lidové architektury, jejímž význačným reprezentantem tento objekt je.
Je Vaší nepopiratelnou zásluhou, že Vlastivědné muzeum je tam, kde je. Můžete našim čtenářům aspoň přibližně popsat, jak těžké bylo v padesátých letech získat pro tyto potřeby budovu kláštera?
Padesátá léta znamenají ve vývoji zdejšího muzea i archivu důležitý přelom. Obě instituce se staly v souvislosti s celostátní reorganizací státními institucemi a byly prvně obsazeny profesionálními odbornými pracovníky, v každé z těchto institucí ovšem na řadu let pouze jedním. Na základě úspěšného konkuru jsem po svém nástupu do muzea z převzatého nesystematického souboru starožitností vytvořil v souladu s celoevropským trendem v muzejnictví jako v jednom z prvních muzeí v republice stálou expozici zobrazující historický vývoj regionu od pravěku po současnost. V dalších letech pak tematickými výstavami byl tento přehled doplňován podrobnějším zpracováním speciálních kapitol regionálního vývoje. Tato činnost byla oceněna i čestným uznáním ministerstva kultury. K dalšímu rozvíjení této činnosti bylo však nezbytné dosavadní prostory muzea rozšířit. Obdobně tomu bylo i u nově vzniklého okresního archivu, jehož první ředitelkou se stala moje manželka. Situace se stala akutní počátkem šedesátých let po vzniku velkého českolipského okresu. Po zvažování a prodiskutování několika možností se nám jevila jako nejvhodnější reálná možnost pro společné využití získání budovy bývalého kláštera. V neposlední řadě byla nám motivem tohoto úsilí i záchrana významné historické památky. V této době jsem totiž již vykonával i dobrovolnou funkci okresního konzervátora památkové péče, rovněž manželka byla i členkou památkové komise. Usilovným přesvědčováním nových hlavních představitelů okresu se nám podařilo pod tíhou našich argumentů je pro tuto myšlenku získat a dostat alespoň nejnutnější nezbytné finanční prostředky pro rekonstrukci a adaptaci budovy. Počátkem sedmdesátých let bylo tak možno otevřít nově instalované rozšířené a prohloubené stálé expozice v klášteře a začít využívat pro četné tematické výstavy dostatečně rozsáhlé výstavní prostory jak v hlavní budově, tak i v přilehlém ambitu včetně před hrozící demolicí zachráněné kaple Nejsvětější Trojice, využívané zvláště pro koncerty jako Biberova síň.
Nebylo Vám někdy vyčítáno, že bývalý klášter slouží světské činnosti?
Nevzpomínám si, že by nám někdo světské – kulturní – využívání kláštera vyčítal. Ostatně muzeum a archiv v klášteře již nenahradily augustiniány, nýbrž učiliště ČSAO, které již dříve chátrající budovu značně zdevastovalo. Využitím kláštera pro muzeum a archiv tedy naopak došlo k rehabilitaci budovy a přilehlého areálu. V jistém smyslu bylo nadto možno působení muzea a archivu v klášteře považovat za navázání na vědeckou, pedagogickou a osvětovou činnost augustiniánů.
Pracoval jste jako kronikář. Připadne mi, že dnešní doba je nějak moc rychlá. Sedmdesátá a větší část osmdesátých let mi splynuly v jeden konzistentní zážitek, zato po revoluci se vše měnilo takřka ze dne na den. Bylo těžké být tou dobou kronikářem?
Psaní městské kroniky přináší s sebou vždy problémy, byť v každé době jiné. Funkci kronikáře jsem přijal až v roce 1990 (s úkolem zapsat ještě retrospektivně rok 1989), kdy jsem měl již jistotu, že funkcionáři národního výboru mi nebudou přikazovat, co do kroniky zapsat mám a co nemám. Kronikářská práce se však stala mnohem složitější. Odpadl stereotyp každoročně se opakujících událostí, docházelo k zásadním proměnám života města ve všech oblastech, krom konkrétních změn bylo třeba pro další generace zachytit především ducha doby. Pro kronikářskou praxi znamenala značné ztížení i skutečnost, že se zvláště v počátečním období přestaly zpracovávat jednotlivými institucemi, společenskými organizacemi a oborovými úseky různých oblastí života výroční zprávy a výkazy pro městské a okresní orgány, z nichž mohli kronikáři dříve čerpat. Přesto nebo zvláště proto šlo o práci velice zajímavou a nepochybně důležitou.
Ze školství mám pocit, že takřka každý učitel humanitních předmětů a obzvlášť historie svým způsobem s režimem kolaboroval. Já vím, že se mi to jako učiteli chemie mluví, když my si museli hlídat jen to, abychom dostatečně zdůraznili původ ropy, Mendělejeva a zemního plynu. Přesto - musel jste si i Vy zadat s režimem?
Veškerá kulturně výchovná práce, tedy i muzejní, byla povinna řídit se ideovými směrnicemi, vyhlašovanými stranickými sjezdy, a byla sledována okresními, krajskými i celostátními cenzory. Krom některých závazně daných úkolů ve výstavní činnosti při příležitosti různých politických výročí zůstával ovšem ještě prostor pro vlastní iniciativu k přípravě tematických výstav, seznamujících návštěvníky s minulostí regionu. I u povinných výstav snažili jsme se však vždy přinášet nové zajímavé regionální poznatky. Většinou bylo nutno „lavírovat“ mezi naším přáním a možností doby, jako úlitbu cenzorům některé historické jevy více zdůraznit, jiné poněkud utlumit, ale tak, aby v podstatě byla historická pravda pro návštěvníka zachována. Jako příklad tehdejší praxe bych uvedl, že jsem v roce 1977 považoval za potřebné připravit rozsáhlou výstavu k 350. výročí založení českolipského kláštera, což by v té době nebývalo možné, kdyby se výstava nenazvala výstavou k 350. výročí českolipského gymnázia, jež bylo od počátku až do druhé poloviny 19. století s klášterem spojeno. Vzhledem k tomu, že tehdy ještě nebylo možno uskutečnit záměr zřízení výtvarné galerie, pořádali jsme ve výstavních sálech muzea i řadu výstav malířských a sochařských, u nichž nebezpečí cenzorských zásahů bylo přece jen menší, i když ke střetům s cenzory i zde někdy docházelo.
Druhá část rozhovoru je zde.
---------------
Mgr. Břetislav Vojtíšek (*1928) studoval na Filosofické fakultě Karlovy university historii, prehistorii a filosofii, poté postgraduálně muzeologii, etnografii a historickou archeologii. V padesátých až osmdesátých letech pracoval jako odborný pracovník a ředitel v Okresním vlastivědném museu v České Lípě. Společně se svou manželkou Mgr. Marií Vojtíškovou, ředitelkou Okresního archivu, získal pro muzeum a archiv budovu bývalého kláštera jako nezbytný předpoklad pro další rozvoj obou těchto institucí. Je autorem několika stálých musejních expozic a dlouhé řady tematických výstav, jimiž byla veřejnost seznamována s dílčími kapitolami regionální historie. K témuž cíli směřovala i činnost publikační s četnými popularizujícími novinovými články a řadou odborných statí i samostatných knih, přinášejících nové poznatky z badatelské práce (z větší části ve spoluautorství s M.Vojtíškovou). Svou muzejní práci po léta propojoval s dobrovolnou funkcí konzervátora památkové péče. V obou těchto funkcích zachránil mimo jiné před zkázou monumentální lidovou stavbu někdejší Vísecké rychty v Kravařích, v níž po její rekonstrukci instaloval jako pobočku českolipského muzea expozici severočeské lidové architektury.
