Další koncert ojedinělého seskupení se odehraje 24. dubna v polském Boleslawieci.
Na práci orchestru má svůj velký díl Pavel Hric, který je jeho dirigentem a na českolipské ZUŠ působí od roku 1988 jako učitel klarinetu, zobcové flétny a saxofonu. Od roku 1995 se věnuje také dirigování převážně amatérských souborů na Českolipsku, v současnosti je jedním ze dvou dirigentů Orchestru partnerských měst a zároveň se dále v dirigování vzdělává u profesorky Miriam Němcové v Praze.
Původně jsme si měli povídat o práci orchestru. Náš rozhovor však nabral nečekaných obrátek a dostali jsme se i k zajímavějším věcem, které se hudby týkají.
Jak dopadl únorový koncert Orchestru partnerských měst?
Do Jiráskova divadla zase tolik lidí nepřišlo. Bylo to i tím, že ten den se konal masopust v Kravařích a navíc bylo pěkné počasí, což bývá na Českolipsku, co se týká kultury, často rozhodující. I tak ale bylo pro koho hrát a koncert měl opravdu vysokou úroveň a dopadl velice dobře.
Není to dlouho, co jsem byl v Jiráskově divadle na Ivanu Hlasovi nebo na František Kopp Quartet a také bylo zaplněných všeho všudy pár řad...
To je docela škoda. Kopp je třeba obecně dost známý. Já ho znám jako učitel saxofonu dobře a pustím si ho doma kdykoliv, ale je škoda, že na něj nepřijdou lidi, co ho neznají. Já osobně mám jazz velmi rád a dokonce jsem na konzervatoři psal diplomovou práci o souboru Baroque Jazz Quintet.
Učíte také hudební výchovu na základní škole. Jak to vypadá s hudebním dorostem?
Ve vzdělávání dětí jsou opravdu obrovské mezery. Otevřeně říkám, že hudební fakulty nevychovávají do praxe dobře připravené učitele. Důležité je si s dětmi zazpívat, stupnice a akordy jim můžete vykládat jenom jako nadstavbu. Je prostě třeba s dětmi zpívat a vzbudit v nich cit k normální hudbě. I když nechci říct, že bych hip hop a další styly nepokládal za normální. Špatná je jednostrannost. Tři sta let stará hudba je také dobrá a navíc stále platná. Nemá ale cenu dětem něco vnucovat, je třeba jim ukázat různé druhy hudby a ať si každý vybere. Když jsem dětem otevřel oblast Mozarta, tak byly nadšené, a přitom jsou to sígři.
Vraťme se k Orchestru partnerských měst. Jednou jste práci v něm přirovnal k vaření svíčkové. Dá to tolik práce a za pět minut je to snědené.
Můžu vám říci, že někdy je to opravdu náročné. Polská část orchestru přijela tři dny před koncertem a až do soboty jsme každý den šest hodin cvičili. Samotný koncert pak odehrajete za několik desítek minut.
Jak by se dal popsat rozdíl mezi českou a polskou hudební školou?
V Polsku mají jinou strukturu hudebního školství. Řekl bych, že tam jsou, co se týče hudební výchovy, více výběrové školy. U nás se ještě hodně navazuje na tradice Lidových škol umění za socialismu, které byly zřízeny v širším slova smyslu pro lid. Mně to ale nevadí, protože si myslím, že není špatné, když studenti projdou takto nastaveným sítem.
Jak vyjdou ze srovnání s polskými kolegy čeští muzikanti?
Poláci mají většinou výborné smyčce a dřevěné dechové nástroje. Tam jsou o hodně před námi. My máme zase kvalitní žestě a bicí. Dá se tak říci, že spojením s Poláky se vytvořil opravdu kvalitní orchestr. Já sám se učím dirigovat v Praze u profesorky Miriam Němcové, která diriguje filmový orchestr a procestovala s muzikou celý svět. Ta mi řekla, že se jedná o unikátní projekt s velmi vysokou úrovní, do kterého si dovolí jít málokterá hudební škola, už kvůli finanční a organizační náročnosti. Je skvělé, že děti mají i výbornou docházku na zkoušky, je vidět, že je to baví.
Jaký je věkový profil členů vašeho orchestru?
Některým polským dětem mohlo být tak jedenáct let, možná devět let, nicméně ty smyčce tahali opravdu skvěle. Snažíme se, aby v orchestru hráli co nejméně učitelé. U nás třeba hraje pan učitel Singer na violu, protože violistů je skutečně málo. Chceme ale, aby hráli hlavně žáci, z nichž nejstarším je tak osmnáct let. Smyslem orchestru ale není dosáhnout dokonalosti tím, že tam budou hrát starší muzikanti. To pak dopadne jako s našimi fotbalisty. Mladí také do hry přináší svůj impulz a mně samotnému to dává hodně energie.
Kolik má vlastně spojený česko-polský orchestr členů?
Orchestr má dohromady šedesát lidí a řekl bych, že je to tak půl na půl, pokud jde o zastoupení českých a polských dětí, což je koneckonců i jedna z podmínek uskutečnění projektu.
Podle jakých kritérií vybíráte repertoár orchestru?
Důležité je, aby vybrané věci byli hratelné a aby se na nich děti něco naučily. Snažíme se do repertoáru zařazovat filmovou hudbu, která je líbivá a lidi zaujme. Zrovna tak ale chceme, aby byla zastoupena hudba klasická. Proto na koncertu zazněl Mozart, stejně jako hudba z muzikálu Evita.
Vystoupíte v dubnu v Boleslawieci se stejným repertoárem jako v České Lípě?
V Boleslawieci zahrajeme několik filmových skladeb, které jsme hráli zde, ale Boleslawiec je ještě neslyšel. Půjde o hudbu z filmů Piráti z Karibiku, Evita, Gladiátor a z Pána prstenů, což je velmi mystická hudba. Budu tam ale také dirigovat velice krásný houslový koncert, ve kterém zazní tři témata z filmu Schindlerův seznam.
Jaký je rozdíl mezi publikem, jaké na vaše koncerty chodí v Boleslawieci a zde v České Lípě?
To je velmi zajímavá otázka. Tady bych řekl, že se máme hodně co učit a mrzí mě to. Vždy se říkalo co Čech, to muzikant, Čechy, konzervatoř Evropy. Bohužel postupující komercionalizace v lidech ubíjí touhu po kvalitní hudbě. V Polsku bývají koncerty orchestru naplněné do posledního místa. Loni jsme tam hráli na zámku, který je několik kilometrů od Boleslawiece, a tak byla za tímto účelem zřízena i kyvadlová doprava. Lidé v Polsku chodí na koncerty ve společenském oblečení. Oni si totiž skrze silné katolictví potrpí na obřady a umí si je užít a hudba je pro ně také obřad. Polské publikum mi také přišlo citlivější. My jako bychom si nedokázali život vychutnat, a to se týká i hudby, pořád někam spěcháme a duchovní život strádá. Lidi jdou dnes spíše za odpočinkovou hudbou, protože toho na ně je moc a jsou hodně psychicky zatížení.
Snad i proto jsou mezi lidmi tolik v oblibě styly jako techno a zpravidla se říká, čím tvrdší, tím lepší, jako by nás technizace a industrializace pohltila natolik, že už nedokážeme přijímat něco složitějšího ...
A bohužel k tomu musím přidat ještě jednu věc a to jsou drogy. Já sám mám několik přátel, kteří měli problémy s drogami a sami byli velmi inteligentní lidé. Oni mi říkali, že na pervitin neznají lepší hudbu, než je techno. Když zahrajete perníkáři Chopina, tak zešílí. Bohužel se nejedná o okrajový problém a po droze sahá hodně mladých lidí. Proto je třeba jim dávat pozitivní drogy, jako je právě hudba nebo sport. Hudba je velmi spjatá se životním stylem.
Jak se dá v mladých lidech podnítit zájem o vážnou hudbu?
Na mladé lidi se nesmí jít zhurta. Není dobré dělat rozdíly mezi vážnou a jinou hudbou, jako se to někdy dělá. Já jsem měl také svého času velmi rád Pražský výběr. Katapulti a Plastici mě také vždy přitahovali více než nějaký sladký pop, protože to mělo náboj. Je spousta klasických skladatelů, kteří osloví i mladé. Nemůžete na každého vyrukovat se Stravinským nebo s Janáčkem.
Čím to vlastně je, že Janáček má ve světě takový úspěch a je vlastně známější než Smetana nebo Dvořák?
Protože to je Moravák, jeho hudba je dramatická a výbušná a navíc sedí do dnešní doby. Já si myslím, že Janáček se trefil až dnes, až teď ho lidé pochopili, ale to zase možná souvisí s tím, že duchovní život je u nás na ústupu. I když v poslední době je hodně lidí, kteří se zabývají čakrami a podobnými věcmi a nějakým způsobem duchovno znovu hledají a možná, že se oklikou dostanou zpátky k tomu tradičnímu. Já sám jsem vyrůstal ve věřící rodině a v určitém věku jsem instituce opustil, ale stejně, když posloucháte krásnou hudbu, tak vás to vede k bohu, ať tomu každý říká, jak chce.
Jako učitel a dirigent se v hudebním světě pohybujete neustále, ale kde si dnes zahrajete vy?
Já jsem měl vysoké cíle jako student. Tehdy jsem hodně cvičil a chtěl jsem hrát ve špičkových orchestrech. Pak jsem se ale poměrně brzy oženil a bylo potřeba zabezpečit rodinu, a tak jsem šel učit. Dnes si rád zahraju, ale tady v České Lípě není žádný orchestr. Lákala by mě i nějaká komorní hudba, ale na to tady nejsou lidi. Chybí mi tady nějaké sdružení. Nakonec jsem zjistil, že opravdu nejvíc tíhnu ke klasické hudbě. Pokaždé, když slyším Vyšehrad od Smetany, tak žasnu a nedokážu si představit, jak mohl hluchý člověk něco takového zkomponovat. Zrovna tak jsem ale nadšený i ze Zdi od Pink Floyd. Výborný byl Marián Varga, Vladimír Mišík nebo Radim Hladík. Pokud někdo zpívá nebo hraje srdcem, tak je jedno, jestli dělá vážnou hudbu nebo jazz.
