Každoročně přijíždí v srpnu spolu s bratrem páterem Angelem Valdštejnem a dalšími rodáky do Doks, aby se zde setkala se svými spolužáky z obecné školy, zavzpomínala na krásná dětská léta, která prožila na zámku v Doksech. Za ta léta v Doksech získala i nové přátele z generace, která v době jejího mládí byla ještě na houbách a jejíž rodiče se teprve rodili. Mezi její nové přátele se mohu řadit už několik let i já. Proto není divu, že se na mne asi před dvěma lety hraběnka obrátila s prosbou, že by chtěla ještě jednou a už asi naposledy v životě vystoupit na hrad Bezděz. Proč ne, na tom není nic zvláštního. Ale! Kdo zná cestu na hrad Bezděz, dá mi jistě za pravdu, že je poněkud krkolomná, nerovná, s množstvím kluzkých ošlapaných kamenů a také poněkud strmá. Takže pěší výstup je jediný možný způsob, jak se dostat nahoru. A to se stalo v případě hraběnky Sophie tvrdým oříškem.
Požádala jsem proto o pomoc kastelána hradu pana Jana Juričku. Dva roky jsme koumali, jak vyplnit toto hraběnčino přání. Až letos v sobotu 18. srpna se přání stalo skutečností. Byl to slavnostní okamžik nejen pro hraběnku, ale pro celou obec. Přesně ve 13 hod. onoho prosluněného odpoledne čekal na hraběnku Sophii a jejího bratra Pátera Angela Valdštejna v podhradí kočár, který je za přihlížení četného počtu lidí dovezl k nově otevřenému informačnímu středisku ve vsi Bezděz. Zde vzácnou návštěvu přivítala chlebem a solí starostka obce Bezděz paní Ambrožová. Po prohlídce infocentra pokračoval kočár s hosty k první hradní bráně. Tady hraběnka přesedla do pohodlného křesla, které bylo upraveno jako nosítka, a jedenáct mladých statných nosičů z mladoboleslavského klubu brazilského bojového umění Abadá Capoeira ji za necelou půlhodinku vyneslo až nahoru.
Zde hraběnku Sophii a jejího bratra uvítal sám Albrecht z Valdštejna se svým tajemníkem a samozřejmě kastelán hradu Jan Jurička, jeden z organizátorů celé akce. Dojemně krásné bylo bezprostřední setkání hraběnky se dvěma dívenkami, jež pro ni nakreslily obrázky, a s lidmi, kteří jí upřímným potleskem vyjádřili úctu a radost ze splnění jejího přání. Jejich poděkování však patřilo i nosičům, kteří se sjeli z celé České republiky (jeden byl až z Nového Jičína). Z malého nádvoří se hraběnka Sophie rozhlédla do jí tak drahého kraje, v mlžném oparu se rýsoval Říp, blíže pak zelená střecha zámku Housky, zříceniny Starého Berštejna. Blýskavé hladiny rybníků ověnčené zeleným příkrovem lesů vehnaly až slzy do očí.
Páter Angelus, nejmladší bratr paní Sophie, tedy ještě mladík, jak se sám nechal slyšet, si nemohl odpustit výhled z Velké věže a bez problémů zdolal úskalí úzkého točitého schodiště. Pro vzácné hosty bylo v purkrabském paláci připraveno občerstvení. Byl to zvláštní pocit usednout pod gotickou klenbou k dlouhému prostřenému stolu v čele s oběma Valdštejny. Ovšem první myšlenka hraběnky Sophie, když viděla prostřený stůl, patřila těm, kteří ji vynesli nahoru. Především oni si zaslouží řádné občerstvení! Až když jsme ji uklidnili, že je o ně dobře postaráno, usedla k prostřenému stolu. Po krátké návštěvě hradní kaple sestoupila hraběnka v nosítkách a páter Angelus pěšky dolů do vsi.
Děkuji všem, kteří se zasloužili naprosto nezištně o to, aby splnili vroucné přání ženy, která nechala v tomto kraji navždy kus svého srdce.
-----
Z akce připravujeme samostatný fotožurnál.