Jennifer Aniston je oblečena pouze do kravaty.
Muž se dokáže zamilovat za 8,5 sekundy.
To jsou jistě zajímavé informace, zvláště když víme, že Jen Aniston je majitelkou skutečně velmi zajímavé postavy.
Název příspěvku je:
Solidarita a pochopení
A tohle skutečně hodně potřebujeme.
Všichni víte, že ČSSD vyhrála drtivě krajské volby v minulém roce.
Jedno ze stěžejních témat byly poplatky ve zdravotnictví.
ODS nenašla a ani snad nehledala protizbraň, kterou by svou ideu hájila. Prostě kolega Rath vyhrál na celé čáře. Celkem mu to přeji. Je šikovný, ale korektní nebyl.
Paradoxem je, že celková idea poplatků byla a je správná.
O co jde? V čem je jádro?
První věc, se kterou se musíme seznámit, je cena medicíny, cena zdravotnictví.
Je to něco přes 200 miliard ročně, které platíme formou povinného zdravotního pojištění.
Naše země není dost bohatá – nejsme Kuvajt ani Norsko, stát nám nepřispívá z výnosů ložisek ropy. Musíme si hradit sami, pravda kromě osvobozených skupin – děti, studenti, důchodci, atd. Fond je průtočný. Co se do něj dá, to vzápětí vyteče výdaji ven.Tak tomu donedávna bylo a nic se neušetřilo. Právě naopak, bylo nutné čas od času peníze dodávat.
Je možné ufinancovat veškerou zdravotní péči, aby byla dostatečně kvalitní a na úrovni EU?
Odpověď je jednoduchá a možná pro někoho těžko stravitelná: Není to možné.
Tolik peněz není a fond nestačí. Dobře, a co tedy zvýšit pojistné? To je myšlenka profesora Pafka. Je to idea s určitou mírou reality. Jiné státy EU odvádí větší podíl HDP do fondu zdravotnictví ve srovnání s naším státem.
Vzhledem k výkonnosti naší ekonomiky a další zátěže pracující populace to je ale sporná cesta. Žádná politická strana ji nepodporuje a ani se o ní příliš nemluví.
Co se nabízí, je určitá regulace. Ale řekněme to prostě jinak, rozumně a cíleně hospodařit s dosavadním fondem. Nechat hradit věci jednoduché a soustředit se na těžké (drahé) diagnózy – tam jde o život.
Víme přece, že jiné státy EU mají spoluúčast podstatně vyšší, než je u nás, a ještě dávají více z HDP. Všichni také dobře víme o zbytečných návštěvách u lékaře, o zneužívání pracovní neschopnosti, zásobárnách léků doma, atd.
Lékař není dispečer ani policista, aby ihned poznal, kdo simuluje a kdo ne. Tohle si myslí pan poslanec Škromach, že lékař je děd Vševěd. To je ale úkol politiků (politické dohody), aby zabránili zneužívání společného fondu. Proto první a dodávám spíše symbolická zábrana musí být na straně občana, který si jde pro zdravotní službu. Poplatek byl stanoven jako nejmenší možný, 30,- Kč. Jak já říkám, jedno euro. Jsme v EU a obvykle se platí v zemích EU u lékaře v desítkách až stovkách euro, nemáte-li speciální připojištění.
Rovněž omezení výdajů za léky je důležité – zdravotní pojišťovny platí přes 50 miliard za léky ročně.
Všichni víme, že musíme rozumně hospodařit, jenže jaksi…….
Ono z cizího krev neteče a někde daleko tekoucí miliardy, koho to zajímá.
Ale jsou lidé, které to (přeneseně) velmi zajímá. To jsou těžce nemocní, jejichž léčba stojí enormní náklady. Tato léčba je pro ně naděje na život. Přečtěte si pozorně následující věty.
Říká Dr. Vorlíček, předseda České onkologické společnosti:
V roce 2008 poprvé dostali všichni onkologičtí pacienti léčbu, která odpovídala standardům v EU.
Všimněte si slov poprvé, všichni, standardy EU.
Bylo to umožněno tím, že ZP měly několikamiliardové přebytky, kterými mohly financovat tak drahou léčbu. Věta také nepřímo sděluje, že dříve tomu tak nebylo. Pacienti tedy měli zřetelně horší naději než nyní. Řekl jim to někdo? Asi těžko. To není úkolem lékaře sdělovat, že jinde se za větší peníze léčí lépe a že lékař léčí pouze tím, co má k dispozici v této zemi. Tohle je zase úkol politiků. To není jenom o tom hovořit o dostupné a kvalitní péči bez poplatků – ale také ke komu se porovnáváme a co to vlastně je. Oni třeba občané Burundi mají také svým způsobem dostupnou, kvalitní a levnou péči u místních šamanů.
Mám pro vás další špatné zprávy.
Výskyt nádorových onemocnění se má do roku 2030 zvýšit 3x. Sami odborníci jsou tak špatnou vyhlídkou překvapeni , avšak uznávají, že tomu tak bude.
V této těžké chorobě zaujímáme jedno z předních míst (u některých ukazatelů jsme dokonce prví) ve světě a situace se stále zhoršuje.
Spousta z nás si vytáhla tu kratší sirku a o mnoho víc z nás si ji vytáhne v budoucnu.
Víte, jak vypadají děti s leukémií?
Protože také výskyt rakoviny stoupá s věkem, jsou více ohroženi naši senioři.
Snad by tedy po přečtení těchto řádek a s trochou zamyšlení se tolik nemuseli zlobit na poplatky, které musí hradit.
Dobrá zpráva je, že umíme toto těžké onemocnění stále lépe léčit.
Nové terapie, tzv. individuální léčba a zejména tzv. biologická léčba, znamenají velký posun.
Rozvoj moderní medicíny je velmi slibný, ovšem…taková léčba znamená velké výdaje.
Víte, kde nato vzít vážení občané?
Uvedu příklad, který znám. Mladá žena dlouhodobě nemocná těžkým celkovým zánětem kloubů, prognóza špatná.
Její léčba asi do roku 2007 byla tradiční a měla hodně vedlejších příznaků -obezita, zhoršený stav pleti, celková nevůle. V roce 2008 byla použita biologická terapie. Najednou je štíhlejší, postava pěkná, pleť je čistá, má dobrou náladu, potíže nejsou žádné či minimální a má dokonce naději, že se stane matkou. To je krásné, že? Ovšem roční cena terapie je 500 000,- Kč.
A tady je naše solidarita, naše místo pro pochopení našich postižených spoluobčanů.
Abychom jim my všichni dali tu lepší naději na život.
My všichni znamená jak bohaté tak chudé, každého, kdo odebírá služby zdravotního pojištění.
Bohatý je solidární s chudým a zase chudší s bohatými. V těžké nemoci jsme si všichni rovni.
Je zajímavé, že levicovým stranám tohle nějak uniká, nějak tu solidaritu takhle nechápou. Zatím se u nich vše zužuje pouze nato, aby lidé neplatili. Těžce nemocné lidi (a dostatek peněz pro jejich léčbu) nějak neřeší. Ale to už jsem asi příliš sarkastický.
Proto je nutné šetřit náš společný fond. Proto je nutné platit ty otravné poplatky, proto je nutné si více hradit v lékárnách – a také myslet prostě i sami na sebe, co když si vytáhneme vy i já tu kratší sirku.
Pamatujte, těžce nemocní jsou mezi námi a nikdy nebudou chodit po náměstích s transparenty s nápisy „Prosím, pomozte mi řešit můj zdravotní problém“. Mají dost práce sami se sebou.
Tento argument, přestože veskrze logický a velmi silný, zněl v úvahách obou Tomášů, Julínka i Cikrta, poměrně slabě. Soustředili se spíše na samotnou regulaci a věcné popsání poplatků a na ostatní záležitosti reformy.
Podle mě je ale jádro reformy právě v ušetření finančních zdrojů pro těžce nemocné a navození jiného typu myšlení a jednání spoluobčanů.
Bylo to poprvé od roku 1989, co se někdo pokusil o skutečnou reformu zdravotnictví – změnu chování populace, změnu postojů. To byla a je těžká práce.
Důležité je podotknout, že z národního zdravotního pojištění jde určitá část na mzdy pracovníků ve zdravotnictví – lékařů a sester. V zemích EU jsou lékaři i sestry dobře honorovaní lidé s nadprůměrnými výdělky. To odpovídá vysoké zodpovědnosti a kvalifikaci jejich práce. Je to tak u nás?
Přebytky v pojišťovnách umožňují zvýšení honorářů za výkon. Pak se pracuje veseleji.
A jak to vypadá s poplatky v našem kraji? Přibližně polovina pacientů si hradí sama – jsou to spíše mladí lidé, a druhá polovina – spíše starší lidé, si nechává poplatky proplácet krajem.
U té prvé poloviny – ti nechtějí vyplňovat nějaké formuláře, to je zdržuje – prostě uhradí a jdou dál. Poplatky jim celkově nevadí.
V ordinacích praktických lékařů mohou mít poplatky ekonomický význam a třeba částečně dohrazují výpadek příjmu (úbytek pacientů) a hradí administrativní úkony - vykazování pojišťovně. Nesmíme zapomínat, že zavedením poplatků přibyla i administrativa převážně privátních ordinací. Z těchto důvodů je správné, že poplatky zůstávají v ordinaci. Samotná pojišťovna je už na tom lépe z důvodu, že tolik na ordinaci neproplácí (úbytek pacientů). Ovšem zase jí vzrostla administrativní náročnost registrací kódů regulačních poplatků pacienta a sledováním, zda pacient překročil např. limit 2500,-Kč.
Nemohu si odpustit, ale chybou zákonodárců bylo, že neuložili pojišťovnám oznámení pacientovi o dosažení limitu a automatickém proplácení dalších nákladů v tom daném roce.
Zatím si musí pojištěnec žádat sám, atd.
V praxi zubních lékařů nehrají poplatky (kromě pohotovostních) prakticky žádnou roli. Jsou to řádově stokoruny za měsíc. Umožní vám to dát spropitné paní listonošce, zásilkové službě a trochu přispět paní uklizečce. To je všechno.
Pokusil jsem se vám ukázat, vážení čtenáři, že medicína na dobré úrovni nemůže být a není levná. Zvládnout to můžeme pouze všichni společně rozumným hospodařením. Nedívat se jen do své peněženky s lítostí, jak nás opouštějí 30ti koruny, ale také pomyslet na spoluobčany v těžkých zdravotních situacích.
A příště zase probereme události z našeho města a bude to veselejší.
Hezké dny vám přeje člen ZM MUDr. Ladislav Záruba, US DEU