Ty stroje, o kterých je řeč, jsou sněžné kluzáky pana Václava Zahrádky z Pavliček. Sice mluvím o dvou, ale nafotit se mi bohužel podařilo jen jeden z nich, neboť syn pana Zahrádky, mezi tím co jsem si dojel pro fotoaparát, zmizel kdesi ve sněžných pláních kolem našeho městečka.
Druhý stroj, který je novější a byl dokončen v lednu tohoto roku, mi naštěstí neujel. Hned po tom, co jsem byl spatřen, jak fotografuji, jsem byl pozván na projížďku a řeknu vám, že nemít již tak moc zájmů, propadl bych takové radovánce, jakou jízda ve sněžném kluzáku doopravdy je. Jak mi pan Václav Zahrádka ještě během projížďky sdělil, dříve byl nadšený rogalista. Létání byl však nucen pověsit na hřebík, ale pro potěchu svého syna a možná dokázání si své zručnosti se pustil do výroby Snow Glidera No.1 (to je ten, co se mi ho vyfotit nepodařilo). Ten byl navržen pouze pro jednoho pasažéra.
„Celý jsme to zvládli dát do kupy za pár dní. Motor z trabanta, kokpit ze špičky starého větroně ucpaný polystyrenovou deskou, lyže, vrtule, pár úprav a už se jelo,“ vzpomněl si s úsměvem pan Zahrádka.
„Zato tenhle druhý“, ukazuje na námi zachycený stroj, „mi trval poněkud déle. Musel jsem si to pěkně namalovat, vyrobit kopyto na pozdější laminování kokpitu a vůbec jsem to všechno vylepšil.“, což bych osobně dokončil tak, že to pan Zahrádka dovedl snad k dokonalosti.
Motor z trabanta zůstal, ale opravdu precizně udělaný kokpit je jak ze sériové výroby Aera, domyšlené odpružení celého stroje, řízení a brzdy jsou opravdu jednoduché a přitom spolehlivé a perfektně funkční. Na mou otázku, zdali se stroji nějak závodí, nebo jestli jej doma mají jen pro radost mi pan Zahrádka odpověděl: „Prozatím se strojem jezdíme jen tak po polích, kde to máme od majitelů povolené. Závodit asi nemáme s kým, neboť tyto stroje prostě v Čechách asi nikdo nemá.“
Na dotaz, zdali neruší při svých radovánkách lesní zvěř pak pan Zahrádka odvětil: „Kdepak. Srnčí na poli se ani nehne. Je fakt, že občas ty mladší jedinci ze stádečka pár metrů popoběhnou, ale pak se zastaví a zvědavě si nás prohlíží. Vždycky je navíc objedeme, abychom s nimi nepřišli do styku.“
A já tomu naprosto věřím, protože když jsme s mým otcem čekali, až k nám pan Zahrádka se svým strojem dojede, tak jsme jemný zvuk stroje uslyšeli až tak ze vzdálenosti dvacet metrů.
Pan Zahrádka je jisto jistě velice šikovný, chytrý a nadšený muž. To, že dokáže vlastně na koleně za pár korun vyrobit tak pěkný a svěží stroj je jen důkazem, že je Čech s pověstnýma šikovnýma českýma rukama. Moc bychom si přáli (tedy alespoň já a můj otec), aby se mu třeba podařilo sehnat zájemce na další stroje, aby ty zlatý český ručičky vydělávali zlaťáčky pro Čechy a nejen pro cizince, jak tomu v mnoha případech v posledních časech bývá.
------------------
Článek převzat z NetDubáčku - zde.