Ráno 17. 9. se počet účastníků pouti ustálil na padesátce školáků, ale na dva dny se k nám přidala Zorka ze školky. Z mapy vypadala etapa méně záživně než ty předchozí, ale opak byl spíše pravdou.
Opustili jsme Zelčín a po cyklostezce vedoucí podél Vltavy jsme došli do Lužce nad Vltavou, kde jsme udělali krátkou přestávku na dokoupení zásob.Také jsme rozbalili balíček, který k nám dorazil od rodičů Smrkovských.
Za Lužcem jsme se vrátili k Vraňansko - hořinskému kanálu a za sbírání ořechů doputovali do Vraňan. I tam se opravoval most, ale dal se přejít. V Mlčechvostech na nás čekala paní Blanická s várnicemi plnými fazolového guláše.
Úsek do Jeviněvsi byl snad nejkrásnějším, jakým jsme během týdne šli. Žádný asfalt moderních cyklostezek, žádné městské kostky, klasická polňačka.
Přežili jsme útok monstra, které hnojilo zoranou půdu a v dáli spatřili krásný vinohrad s opravenou bílou stavbou připomínající sklípek. Sice to byl jen sklad nářadí, přesto jsme nelenili a v Jevíněvsi zjistili, komu nádherné místo patří. Chvíle vyjednávání a dětem se dostávaly informace o výrobě vína. Každý si mohl natrhat hroznů, kolik snědl nebo nacpal do krabičky. Dospělí mezitím nakoukli do sklípku a zjistili, v jaké fázi je čerstvý burčák. Dvě stovky za vše, včetně času, se nám zdáli málo, ale pan vinař prohlásil, že pro něj je to investice do budoucna. "Však vy se ještě vrátíte," zadoufal.
Slibovali jsme dětem, že Říp budou mít celý den na očích, ale ve skutečnosti jsme za dřevěnou zvoničkou v Jevíněvsi vstoupili do lesa a stoupali k pozůstatkům hradu Jevín. Odlovili jsme kešku a Říp stále nikde.
Zjevil se, až když jsme měli na dohled i Ctiněves. V této malebné podřipské obci jsme se ubytovali v zrekonstruovaném kulturním domě, jehož součástí je i hostinec U Praotce Čecha.
Společné spaní v jedné místnosti znamenalo zhasnout už před desátou a dlouhý odpočinek před závěrečným výstupem.
