Čím déle člověk odkládá vzpomínky, tím hůře se koncentruje na vystižení okamžiků, které prožíval. Nejlepší je vždy sdílet přímo z akce. I když na druhou stranu může získat odstup a zamyšlení často přichází později a má svou hodnotu. To, co jsme prožili v šesti dnech v Ománu, se snažím podat v kostce, zavnímat zpět několik zásadních okamžiků, které mi připomínají fotografie, které akčně vznikly, a díky nim zůstat v tom krásném spojení. Přes ně se dokážu přenést zpět a být aspoň na chvíli opět v té svobodné zemi, kde se dá objevovat nový osud.
Náš pátý den ománského výletování začal na útesech blízko Wadi Al-Shab, kde se přímo nádherně odpočívá. Když se člověk vyspí blízko moře, nechce po ránu nic jiného než tam skočit. Slunce nás pošimralo paprsky přes okénko, takže neváhám a ihned se vydávám dolu na skaliska, odkud je sice obtížný přístup k moři, ale není zbytí, voda je nádherně teplá a příjemně unáší podle pobřeží. Při výstupu zpět ovšem málem šlápnu na vyplavené mrtvoly ryb, těch s bodlinami, které bych zaživa ve vodě potkat nechtěl. Jak že se jim říká anglicky? Puffer fish – mám to přeložit jako bodlinaté ryby nebo ježoury? Chci věřit tomu, že vše přichází přirozeně v pravou chvíli a já beze strachu šlapu po ostrých, ale ne nebezpečných kamenech od moře zpět na příjezdovou cestu, zabalíme věci a vydáváme se směrem k pouštní destinaci, která má být naším hlavním cílem dnešního dne. Než tam ale dorazíme, stáčíme se spontánně k městečku Sur, které leží přímo u moře. Možná, že tu kdysi dávno projížděli španělští mořeplavci – odtud název /španělsky „jih“/ - anebo to prostě zní jako arabská koincidence, každopádně je tu nádherně. Sice jsme se poškorpili u silnice s prodavači zeleniny a ovoce, protože melounový obchodník nechtěl přistoupit na naši cenu, ale pak u moře bylo ihned lépe. Dokonce jsme se o části nakrájeného melounu podělili s místními rybáři. Ale rychle do „našeho micubišáku“, za chvíli na cestě sladký a teplý „karak“, aby se po těle rozlil příjemný hřejivý pocit, a směr Bidiyah, což je taková brána do ománské pouště.
Dojíždíme tam kolem druhé hodiny polední, po chutném obědě v městečku před pouští. Kdybychom měli více času – jak obligátně a uboze tohle zní, ach jo! - , tak bychom mohli pustit naše očekávání a logické plány a nechat se vtáhnout do pouštního prostředí, které mělo od začátku svou magii. Slunce totiž nepálilo tak žhavě, aby se nedalo chodit bosky po duně anebo se natáhnout na červenožlutý písek, zvrásněný větrem. Pofukoval tu slaběji tu silněji, abych ho pak večer našel všude u sebe po celém těle. Odmítli jsme domorodce, který nabízel velbloudí služby a představení, vtáhl by nás na několik hodin nebo i půlden někam jinak, kde bychom mohli zapomenout na civilizaci a realitu. Dnes toho lituji, ale i tak jsme si tu hodinu a půl v pouštní oáze užili. Děti se poválely mezi dunami a já při tom zavzpomínal na alžírské dobrodružství před 16 lety. Tam bylo vše více kamenité, přes to se našly písečné přelivy, které stálo za to procházet, nořit se do té masy písečných zrnek, nechat si je protékat mezi prsty.
Dojíždíme tam kolem druhé hodiny polední, po chutném obědě v městečku před pouští. Kdybychom měli více času – jak obligátně a uboze tohle zní, ach jo! - , tak bychom mohli pustit naše očekávání a logické plány a nechat se vtáhnout do pouštního prostředí, které mělo od začátku svou magii. Slunce totiž nepálilo tak žhavě, aby se nedalo chodit bosky po duně anebo se natáhnout na červenožlutý písek, zvrásněný větrem. Pofukoval tu slaběji tu silněji, abych ho pak večer našel všude u sebe po celém těle. Odmítli jsme domorodce, který nabízel velbloudí služby a představení, vtáhl by nás na několik hodin nebo i půlden někam jinak, kde bychom mohli zapomenout na civilizaci a realitu. Dnes toho lituji, ale i tak jsme si tu hodinu a půl v pouštní oáze užili. Děti se poválely mezi dunami a já při tom zavzpomínal na alžírské dobrodružství před 16 lety. Tam bylo vše více kamenité, přes to se našly písečné přelivy, které stálo za to procházet, nořit se do té masy písečných zrnek, nechat si je protékat mezi prsty.
Byl to vzácný okamžik, dotknout se ománského písečného pokladu. Chtěl bych se do Bidiyah vrátit, ubytovat se na kraji, ale v noci vyjít ven a spočinout pohledem na obloze plné hvězd. Jen je pozorovat a přemýšlet o tom, kam která asi vysílá záři svého světla. Pak se nechat vést místním Ománcem, který netlačí na pilu, ale má zájem cizincům vyprávět příběhy o sobě a své zemi, uctít ho ve svém pouštním stanu a dopřát mu pouštní meditaci. Ano, dokážu si představit, že mu to musím dobře zaplatit a že to nebude problém, jen si najít opět vhodnou příležitost. Všechny tyto myšlenky si mi vyrojily, když jsem si vzácné odpoledne vzpomněl. Odjížděli jsme neradi, ale s tak nádherným pocitem v duši, který mi dosud díky fotkám zůstává v paměti.
Už uháníme zpět k hlavnímu městu, opět trochu prší, vidíme u silnice dromedáry, kteří nepochopitelně „chroustají“ plastové lahve, je to úděsný pohled, který vytváří paradox k jinak pozitivním přírodním obrazům panenské krajiny. Ano, člověk se tady setká i s kontrasty, které přesně potvrzují heslo „odvrácená strana jen zvýrazní část svobodného a naplňujícího života“. Měl bych se uzemnit v ománském přemítání? Když jsme se vzdálili z hlavního města a strávili ony dva aktivně prožité dny „mimo civilizaci“, prožili jsme úplně jiné události, okamžiky, které byly nakonec střípkem té životní rozmanitosti, kterou potřebujeme k plnějšímu procítění reality. Jsem za to vděčný!
A i za poslední den, který probíhal netradičně už od rána. Prohlídka rozlehlého parku Al Qurum, kde zurčí fontány, dovádějí děti na členitě postavených skluzavkách a kde se turista může hodiny toulat kolem jezera lemovaného vkusným procházkovým okruhem, přičemž všude rostou překrásné květiny, se natáhla na několik hodiny, ale vůbec jsme nelitovali. Muscat svým rozmanitým charakterem vskutku fascinuje. Vydali jsme taxíkem za bratrem na tenisové kurty do rezidenční čtvrti Grand Hayat, bylo to dobrodružné ho tam objevit, ale opět jedinečný zážitek: kolektivní tenisový team building, který jsme na půl hodinu dokázali stvořit, nás nabil společnou energií. Ta nám dodala sílu a motivaci se vydat na dlouhou zpáteční cestu po pobřeží, silnice nesilnice. Uběhly dvě hodiny a my ještě šlapali téměř podél pláže, obdivovali různorodá světla pobřežních hotelů, některá ve tvaru medúz, přeskakovali skákající světelné kužele mezi palmami, ale hlavně nadechovali čerstvý mořský vzduch. Najednou míjíme partičku ománské mládeže, jak spolu hrají a zpívají. Přál jsem z celého srdce prožít závěrečný den v rytmu nějakého folklóru, což se mi nakonec splnilo. Autenticky a bez příkras. Syrově, ale po svém zněly lokální tóny. Byl to famózní závěr našeho pobytu. Ten sice fakticky končil až o pár hodin později na moderním muskatském letišti, ale tahle večerní procházka měla výjimečnou atmosféru, na kterou nemohu ani dnes zapomenout.
Nevím, jestli se někdy do Ománu vrátíme, jestli se jednou opět akčně nerozhodneme se sem vydat. Přinejmenším v poušti strávit více dnů by byl opět nezapomenutelný zážitek. Tyhle zážitky pak sytí duši po celý život. Je to ve své podstatě láska a touha po novém dobrodružství, a pro ně se vyplatí jít do cestovního nepohodlí a vracet se na místa, která přinášejí nové zážitky.