Milí čtenáři, víte, jak jsem minule psala o utíkání před podzimním splínem? Tak teď mám pro vás šokující informaci. Neutekla. Bodejťby ano, když je na podzim tak málo mandarinek, nemáme už žádné melouny a nesvítí sluníčko, chápete to, kde máme ve tmě brát vitamín D?
Ještě nám všude kolem amatérští psychologové radí, že nejlepším lékem na deprese je procházka. Já vám teda povím, kdybych je někdy poslechla a na tu procházku si vyšla do jakéhokoliv parku u nás ve městě, kde je ve čtyři hodiny tma taková, že si člověk nevidí před očima ruku, a není v něm ani noha, tak se z něj asi nevrátím. Dokud by totiž nevyšlo na jaře slunce, tak bych tam seděla, ryla do stromů depresivní básničky a vymýšlela nové depresivní citáty. Tak hele:
Óda na vitamín D
Byl jeden pan vitamín
A s ním byl na světě mír.
Už ho nemám, tak se mračím,
V pilulkách s ním nevystačím.
Chmury mi svážou ruce,
Nemůžu psát,
Můry mi žerou srdce,
Zvládám jen žrát.
Panečku… Myslím, že zůstanu vážně radši doma. Bez procházky. Tohle byste na stromech vídat nechtěli.
Teď se ale přesunu k tomu, čím jsem se snažila v posledních týdnech rozptýlit můry, co mi žraly srdce. Nedala jsem vám o tom vědět již minulý týden, jelikož mi chmury vázaly i ruce, ale teď jsem zpět v plné parádě. Nejdřív vám chci dat vědět o tom, že se u nás v Doksech 11. 11. konal filmový festival.
Jako bych viděla vaše šokované tváře. To jste nečekali, co?
Jednalo se o Snow fest, který s sebou přinesl nejlepší krátké a nezávislé filmy uplynulé sezóny. Tento festival se dělil na tři promítací bloky, které se dále skládaly z dílčích, maximálně půl hodiny dlouhých, filmů. Jelikož já a můj přítel se řadíme mezi jedince, pro které je naprosto nepředstavitelné strávit pět hodin v kině (a taky nám o víkendu vždycky hrozně trvá zvednout se a něco dělat), rozhodli jsme se jít až na druhý blok. Prošvihli jsme sice film o zdolávání nějaké vysoké hory, která to byla, to si nepamatuju (vidíte, přesně proto nematuruju ze zeměpisu), ale zato nás čekal film o výzkumu globálního oteplování, pěším závodu po kanadském Yukonu a dokonce i krátký dokument o psím spřežení.
Ono toho samozřejmě bylo víc, ale tyto snímky mě nejvíc chytly za srdce a zaryly se mi do paměti. Hlavně ten o psím spřežení. No jen si zkuste vzít holku na film, kde je hodně psů. Buď se ona dřív rozbrečí dojetím, nebo vy zoufalstvím.
Další akce, které jsme se nemohli nezúčastnit, byla oslava Dne za svobodu a demokracii a uctění památky studentů v Praze. Tento den jsme započali někdy odpoledne na Albertově diskusí, kde jsme se sice neskutečně mačkali, protože o ni byl hodně velký zájem, ale to šlo stranou, jelikož diskutujícími byli youtuber Kovy, moderátorka Emma Smetana, publicista Janek Rubeš a mladá novinářka Andrea Procházková a celá diskuse byla pod záštitou spolku Mladých občanů. Původně měli hosté diskutovat na téma „revoluce a dnešní mladí lidé“, a ačkoliv bylo tohle téma nakonec díky schopnému moderátorovi (Konstantin Sulimenko) obsaženo, často, jak už to tak bývá, když necháte velký prostor divákům, se odbočovalo od tématu. Musím však podotknout, že i když jsem si pro některé věci, které mi byly následně předány ze stran diváků, nepřišla, jsem teď ráda, že jsem si je odnesla a diskuse po jejich zásahu zůstala konstruktivní.
Po přínosné diskusi jsme se chtěli občerstvit a vydali jsme se proto na Václavské náměstí, kde probíhala další část oslav. Musím bohužel podotknout, i když si nesmírně cením této akce a iniciativy Korzo narodni - Díky, že můžem, která akci v Praze obstarala, řečníci zrovna na hlavním pódiu na Václavském náměstí se mi moc nelíbili a necítila jsem tam tak přátelskou atmosféru jako později na Národní třídě.
Šok večera přišel, když jsme si zašli jako správní byznysmeni pro kávu a najednou jsme uslyšeli známou melodii, které jsme se okamžitě chytli a začali zpívat. To byste nevěřili, na stagi dole na Václavském náměstí hrál Milan Knížák, kterého jsme mohli vidět i na letošním Všudybudu a hned jsme si ho zamilovali!
Od Knížáka jsme se přesunuli na zmiňovanou Národní třídu, kde se pod Topičovým domem již začal shromažďovat dav, který se chystal na pochod po stejné trase, kterou vykonali po Národní studenti v roce 1989. Na místě byla naprosto neskutečná atmosféra, která nejednomu způsobila husí kůži a vehnala slzy do očí. Pochod byl zakončen pod balkónem, kde zpěvačka zapěla legendární Motlitbu pro Martu a to už nejeden ty slzy v očích opravdu měl. Večer jsme zakončili s kapelou Buty, kde mají jednu ruku dlouhou, a pivem s přáteli na počest všech studentů.
Uznání v tomto díle vzdávám všem, kdo se nebáli kdysi vyjít do ulic a odstartovat novou epochu, kde si můžu nosit a říkat co chci, chodit s kým chci a kam chci a můžu studovat, cestovat a bydlet tam, kde uznám za vhodné. Další uznání patří těm, co si tohle uvědomují a jakýmkoliv způsobem ukázali, že zásluhy studentů na revoluci si uvědomujeme i 28 let po ní, kdy už je pro nás svoboda samozřejmostí. Díky, že můžem!