Rozhovor s Atilou Vörösem se protáhl na krásných sedm stránek, proto vám ho předkládáme ve dvou částech.První je zde.
I díky naší spolupráci vím, že máš práce až nad hlavu. Na čem všem teď pracuješ a co tě nejvíce baví?
Jo, to mám. A hned ti tady musím, Milane, veřejně poděkovat. Nebýt tvého Školníka, tvé velice zajímavé spisovatelský tvorby, asi bych byl zcela někde jinde. Sice nevím kde, ovšem jinde určitě. Maloval bych na zámcích (což stejně dělám), nebo bych maloval přechody (což tedy nedělám, ale tu otázku mi pokládají docela často – tys zase maloval přechod?). Prostě po té naší knize o školníkovi mě oslovili z vydavatelství Albatros, jestli nechci ilustrovat pohádkovou knížku o permonících. Copak to se odmítá? Ani náhodou! A tak jsem knížku ilustroval. Myslím, že nakonec byli spokojení všichni – ti nad zemí i pod zemí. A pak už to běželo jak namydlený blesk. Z nakladatelství Albatros se poptali, co všechno jsem ještě dělal a dělám, a tady budu děkovat znova. Mé milé, vážené a chytré kamarádce Martě Knauerové. Díky Marto! Jistě víš, že jsme s Martou dělali knihu o bylinkách, včetně bylinkových pohádek. Ukázku z naší tvorby odeslala do vydavatelství a oni, asi byli pod vlivem nejspíš nějakých houbiček, protože vzápětí nám přistála na stole smlouva na vytvoření knihy s pracovním názvem Staročeské pohádky. Kniha by měla být luxusní, o více než 300 stranách. Takže takto oklikou jsem se dostal k odpovědi na tvou otázku, co právě, mimo jiné, dělám. Pohádkovou knížku, a to podotýkám klasickou, pohádkovou s hádankami, říkadly, básničkami a tedy s čerty, vodníky, s hloupým Honzou, se zvířátky, a se spoustou dalších postav, patřících do zlatého fondu českých pohádek. Marta píše (skvěle!) já kreslím a maluji. Příští rok na Vánoce by měla být kniha na trhu. Doufám, určitě, snad, jisto jistě! Nu a pak tu je má srdeční záležitost, která s projektem pohádek docela souvisí. Tím je Ezop. Přesněji Ezopovy bajky. To se stane tak, že máš najednou na chvíli po krk všech těch čertíků a zvířátek a přemýšlíš o svém snu, nakreslit pořádný komiks (víš, že děláme Karla H. což je taky velká zábava, ale tohle je z úplně jiného soudku). Koukáš na své Lvy – Hic sunt Leones – a přijde ti na mysl Ezop. Zadáš do vyhledávače a první věc co rozklikneš, je text ve staročeštině se všemi Ezopovými bajkami. Dílo úžasné a tvrdé, místy děsivě krásné, krvavé i romantické, prostě geniální! Jen začít kreslit. Jo abych nezapomněl. Taky psát. Staročeština je sice krásná, ale místy i poněkud nesrozumitelná. Takže práce pro mou dvorní spisovatelku Martu. Výzvu přijala a vznikají skvělé texty, které jsou přirozenou součástí komiksu Ezopových bajek. Tato práce mne opravdu baví a velkoformátová kniha by měla vyjít opět u Albatrosu, doufejme, taky příští rok.
Záměrně vynechávám ještě spousty jiných aktivit a výstupů z nich. Na ty ses neptal. A bylo by to zas dlouhý. Ale více méně mne baví taky.
Nedávno jsem byl v Poděbradech a samozřejmě jsem poznal, že ses podílel na tamních hodně netradičních autobusových zastávkách. Zajímaly mě dvě věci. Jak se výsledku dosáhne technicky? Jak se to řeší, když vandal zastávku rozbije?
No tak krátce: nastuduješ si historii místa, kterou ti dodá historik, vyhledáš si zajímavosti daného místa (třeba zajímavou architekturu, osobnost, událost), nakreslíš obrázky, naskenuješ je ve vysoké kvalitě, dobarvíš, dotvoříš a sestavíš koláž, která je napasovaná na rozměry autobusové zastávky. Jsou to v podstatě čisté skleněné desky, které by jinak musely být upravené siluetou třeba dravého ptáka nebo v horším případě komerční reklamou, nebo v ještě horším případě tagem, sprejem nebo hřebíkem. Kresba, koláž je vytištěna na folii s ochrannou vrstvou, takže má dvojí účinek - chrání sklo před rozbitím a chrání malé ptactvo, aby do těch zpropadených čirých skel nevráželo. Jo a taky plní povědomí o důležitosti daného místa. Cestující se chtě nechtě dozvídají, co že v tom daném místě je, bylo nebo i bude.
Co se stane, když se to rozbije? Nic. Zastávky jsou pojištěny, takže finanční hledisko nehraje roli. Data jsou uchována, a tak se akorát vymění sklo a fólie na něm s identickým obsahem. Zastávka žije dál. Pokud však vím, vandalové poničili za celý ty roky pouze jednu jedinou. Kluci byli vožralí a hodili si dlažební kostkou. A druhou byla nehoda, kdy řidička nezvládla řízení a prásk. Ale jak říkám – opravu poničeného nepoznáš.
V prvopočátku si každý, podtrhuji každý, myslí, že zákonitě se do týdne, max. do dvou zastávka nebo i malba kdekoli na zdi totálně zničí. Není to pravda. Spíše naopak. Jako příklad uvedu malby pod náměstím v České Lípě, v slepých oknech bývalé budovy Tylie, nebo jak ji nazývají. Malovali jsme je s Pavlem Krausem před více než 15 lety. Za celou dobu jejich existence přibyly na těchto malbách maximálně falešné podpisy – tagy – dětí, asi předpubertálního věku. Jinak jsou zcela netknuté, a to jsou ve výšce, kam kdokoli a kdykoli dosáhne. A platí to v plné míře i u autobusových zastávek v Poděbradech. V mé - jak někdy s nadsázkou říkám - největší galerii v České republice. Ostatně v Poděbradech prý vznikl i spolek na ochranu zastávek. Jsou to milé důchodkyně, které čas od času zastávky umyjí nebo jen tak zametou. To snad je důkaz, že když něco vytvoříš a ono to ožije a oslovuje, tak to s tou společností není tak zlé, jak se nám média snaží někdy vtlouct do hlavy.
Máš nějaké jiné odezvy? Když pominu ten „dívčí“ spolek.
Už jen to, že se zrealizovala nová série zastávek s tématem poděbradského cestování (lodě, vlaky, kola), a to na nově zrekonstruovaném autobusovém nádraží Poděbrady, hned vedle nádraží železničního, s unikátní funkcionalistickou budovou od arch. Vojtěcha Krcha z roku 1926. Je příjemné býti v takové společnosti.
Připomeň ještě některé další knížky, které jsi ilustroval, ať jsou lidé trochu hrdí na plodného Českolipana?
Od doby, kdy vyšel náš společný školník, tak už jsem pracoval na více projektech. Některé už vyšly, některé jsou v tisku a další se připravují. Z čeho mám celkem radost, je společenská hra o Karlu IV. – Staň se císařem. Je to pro děti i dospělé a je inspirována životem Karla IV. do doby, než se stal císařem. Už před tímto titulem vyšly Hornické pohádky. Roztomilá knížka o permonících, díky které jsem se poprvé v životě podíval pořádně pod zem. Sfárali jsme asi 13 pater do dolu Řimbaba v Příbrami. V tisku jsou pohádky dvojjazyčné – klasické pohádky od Božky a Karla J. Erbena, překládané do italštiny, němčiny, angličtiny, ruštiny a kdo se učí francouzsky nebo španělsky tak pro ně taky. Taky jsem velmi rád za titul, který jsem dělal pro mé kamarády ze skupiny Vyjakomy. Knížečka Oni se myslím mimořádně povedla. Dobrý text a výborná grafika českolipského rodáka Čestmíra Přindiše, nu a snad i dobré ilustrace. Jo a taky abych si nezapomněl přihřát i tvou polívčičku – dodělal jsem ilustrace ke tvé nové knížce o chemických sloučeninách. Je už asi v sazbě, tak jsem zvědav. Asi by se ještě něco našlo, ale to už stačí.
Asi není tradiční sny prozrazovat, ale já myslím, že aspoň některé ještě můžeš?
Tak jeden už jsem prozradil. Je to Ezop. Toho bych zrealizoval moc rád. Vlastně už na něm intenzivně pracuji, takže tenhle sen se mi právě plní. Druhá a neméně důležitá kniha je už vzpomínaná pohádková kniha. To už není ani tak sen, jako spíše přání, abych nezklamal. Je to celkem náročné, navázat na tradiční ilustrace ze starých knížek, kdy drak byl drakem a čert čertem a ne imaginární šmouhou. Tak trochu secese, tak trochu art deco, a taky tak trochu moderna. A včil sa vyznaj…
A pak mám ještě takový jeden sen, nesen! A tím je Betlém. Tohle dílo je hotové a už hezky dlouho čeká na vydání. Po několika letech to tedy konečně vypadá, že se to snad i povede! Asi víš, že jsem dělal nějaký čas v muzeu v Lípě. Jedna z prvních prací, kterou jsem byl po mém nástupu v roce 1988 pověřen, byla oprava betlémových figurek (tedy až po opravě slavné sošky hrnčíře, kterou jsem opravoval tajně. To je ale na jiné vyprávění. Betlémy mne očarovaly. Rozmanitost, preciznost i krása figurek! Jednotlivé výjevy a jejich atmosféra je prostě kouzelná. V podstatě jsem malé dítě (nestydím se za to) a já si hrál. Ať už byly figurky dřevěné nebo sádrové, papírové nebo jakékoli, byly a jsou jistou myšlenkovou a citovou jistotou, nostalgií a krásou. Věčnou krásou! Nemohu o sobě říct, že jsem věřící, ale Betlém je pro mne krásný a hluboký příběh. A tradiční, zakořeněný hluboko v paměti nás všech. Všichni známe děti, jak se rozzáří, když se dívají na Betlém. Neřeší Boha, neřeší černého krále ani svatou rodinu, jen se jim to z nevysvětlitelných důvodů prostě líbí. A mně napadlo, jeden takový Betlém udělat. Původně vystřihovaný, pro mýho malýho Atilu, a někdy tak před pěti šesti lety další, ale už daleko, daleko složitější. Chtěl jsem ho vytvořit tak, aby si rodiče mohli koupit knihu a zařadit ji do své knihovny, kde by si nakrásně hověla až do začátku každoročního adventu. Nezabrala by moc místa! Byla by to JEN kniha. Ale na vánoce by se zkrátka proměnila v Betlém. Rozkvetla by do obří velikosti, ovinula by stromeček a začala vyprávět. Myslím si, že se to povedlo. Obrovskou zásluhou, že maketa knihy už existuje a že se velice vážně opět v nakladatelství Albatros uvažuje o jejím vydání má… hádej kdo? No, Marta. Já ji totiž požádal o texty, a to jsem udělal nejvíc nejlepší věc, co jsem mohl. Dokopala a dotáhla za uši toho líného Maďara až do konce. Jsem za to rád. Vznikla kniha, která se čte na několik způsobů - zprava doleva, zleva doprava, od prostředka do krajů a taky třeba skrze vysekaná okýnka. Sama o sobě není veliká. Roztáhni ji však jako leporelo kolem vánočního stromku a změř – dostaneš Betlém o rozměru pět metrů. A bude jen na tobě, nebo na rozměru tvého obýváku, jestli ji rozložíš celou, nebo jen její část, aby ti vznikl třeba jen malý, komorní Betlém s anděly a svatou rodinou. Do okýnek můžeš nainstalovat svíčky a můžu ti říct, že když jsme to vyzkoušeli, měli jsme vánoce v létě! Je těžké popsat, jak jsem celý „mechanismus“ knihy vymyslel, ale jednoduchý není a po zkušenosti s knihou Čarovné bylinky, kterou nebylo možné vyrobit jinak, než ručně uvázat 2.500 výtisků, vznikla podle Marty další „nenormální“ tříkilová kniha, pro kterou se nyní hledá výrobce v zahraničí. Je pravda, že její vydání bylo už už na spadnutí minulý rok, ale díky tomu, že musí splňovat hodně našich požadavků na kvalitu a hlavně na funkčnost – musí být totiž „nerozbitná“ a musí nás oba hodně dlouho přežít (to bychom si moc přáli ), hledání kvalitního výrobce pokračuje. No a uvidíme, jestli bude k mání příští vánoce.
No a konečně ten sen? Dotáhnout projekt Hic sunt Leones do konce. Plátna na triptych jsou připravena, v hlavě snad taky jasno, tak jen to dotvořit a společně s Ezopem to celé prezentovat. A tím, že to takto veřejně profláknu, tak to snad i dotáhnu.
Čtenáře určitě bude zajímat tvé netradiční jméno. Jak se Maďar dostal do České Lípy?
To je celkem jednoduché. Zakoukal jsem se ještě v dobách komunismu do jedné moc hezké dívky, která je mou ženou dodnes. Je to úžasná žena, co ta se mnou musí vydržet… avšak věděla, do čeho leze. Brali jsme se v roce 1988 na místní radnici a podle tradic se šli vyfotit do fotoateliéru na hlavní třídě (dnešní Porst). A proč to říkám? Fotky byly na tu dobu asi tak netradiční, že nás vyvěsili do výkladní skříně jako upoutávku. Možná si na nás mnozí i vzpomenou. Fotky tam vydržely celé dva roky, čímž jsme přešli do nové doby na dvou frontách.
Bylo těžké naučit se žít v Sudetech s dalšími náplavami?
Ani ne. Bylo a je nás tu mnoho. Mnozí to jen tuší a mnozí to vědí, kde jsme se tu vzali z toho jižního Slovenska. Mne se to netýká, já přišel z jiných důvodů. Ale jisto jistě, když oslovíš pár obyvatel tady z těch Sudet, tak ti nejeden odpoví, že má babičku nebo dědečka právě z toho jihu. Paradox je, že já si vlastně taky vzal za manželku poloviční Maďarku. Ty historii znáš, a těm ostatním jenom řeknu a připomenu 50. léta minulého století. To bude stačit.
Spíše, jestli jako světoběžník vidíš na lidech v Lípě a okolí nějaká specifika? Přiznám se, že já jako Středočech docela jo.
Já o tom nikdy nepřemýšlel. Nevnímám společnost specifickou nebo nespecifickou. Vždy je to o konkrétních lidech. Pravda, říká se, že tady je drsný sever (ovšem z pohledu Poláků nebo Němců, je to příjemný jih) a kdo neuteče… Já mám jen radost z toho, že ustal odliv mladých a šikovných lidí do nedaleké matičky Prahy, který specifikoval dobu let devadesátých. Vytváří se silná a sebevědomá kulturní obec, plná kreativních mladých lidí, viz Dita Krčmářová, Goťák – Jiří Gottlieber, Martin Prokeš a další a další.
Zkoušel jsi existovat jako zaměstnanec i na volné noze. Vidíš ještě nějaké výhody v tom být zaměstnanec?
Jo, zkoušel a přiznávám, zkusil bych zas. Pracoval jsem třeba dva roky pro muzeum v rámci velkého výukového grantu o řemeslech, kde vznikly stovky ilustrací, a myslím, že i užitečné materiály pro děti, které si vybírají budoucí povolání. Byl jsem zaměstnán na částečný úvazek, dělal jsem to, co mě bavilo. Mít stálý příjem, byť minimální, má nesporné výhody. Nemusím se pak starat o sociální ani zdravotní platby, každý měsíc sledovat, jestli tam prachy mám nebo nemám. Jestli zadavatelé díla peníze poslali nebo ještě stále ne, jsou to někdy nervy. Jenže. Na druhou stranu už jsem dost starej (nebo příliš mladej) na to, abych poslouchal nějakýho managera od počítače, co a jak mám nebo nemám dělat. Na druhou stranu se snažím učit rychle, a snad jsem dostatečně i přizpůsobivý. Jenže dnes to sebevědomí, přikrmované hojně na sociálních sítích, je někdy tak velké, až je mi to z celýho srdce protivný. Stačí dát na facebook obrázek a už se tam lidičky rozplývají – óóó to je krása, nádhera a podobně, přitom nejednou je to s prominutím úplná sračka!
Takže ne, klasický pracovní poměr u mne už asi nehrozí, ale mít stálou práci v oboru na částečný úvazek, by pro mě byla úlevná svoboda – pak můžeš totiž dělat v potřebným klidu věci, za které dostaneš zaplaceno třeba až za půl roku – viz třeba právě zmiňované knižní ilustrace. Ale možná na stará kolena konečně začnu malovat ty přechody… Jó, to by bylo.
Tenhle seriál je založený na tom, že mi zpovídaný vždy poradí někoho dalšího, případně nějaké téma, o kterém by měl být následující medailon. Koho bys rád viděl na stránkách i-novin ty?
Jednoznačná volba, Pavel Kraus! Už jsem ho tady vzpomínal. Měl jsem tu čest s ním dělat nejen ve studiu Eastern, ale i na spoustě dalších projektů, od kulis do filmů – třeba Příběh rytíře s Heathem Ledgerem v hlavní roli - až po památník obětem pochodu smrti, tady v Lípě. Pavel je stejná „náplava“ jako já, ale z Prahy, což je samo o sobě taky zajímavé. Ale hlavně! Je to skvělý výtvarník, restaurátor, sochař i bývalý chovatel koz, který dokončil a dotáhl do výtvarné a tiskové podoby významnou publikaci Českolipská satisfakce. Řeknu ti, že v jeho osobě nemohla být pro realizaci této knihy lepší volba! Ostatně, tato kniha je i tvé dítko, takže se určitě budeš mít na co ptát.