Proč jsem se tak dlouho neozvala – Operní derniéra – Čtyřikrát průvodkyní – Konec dobrodružství se blíží
(podle mailu rodině ze 7. května 2015)
Už před víc než měsícem dozněly závěrečné tóny derniéry naší opery, postupně se tu vystřídalo několik návštěv a já jsem odevzdala poslední eseje, napsala svoji jedinou zkoušku a najednou jsem si uvědomila, že se mi to tu nějak krátí. A především, že se nebezpečně blíží státnice. Od 1. května mám barevný plán. Střídají se mi stavy „to se v životě nemůžu všechno naučit, mám já tohle zapotřebí?!“ a „hele, tohle si docela pamatuju, přece jsem na té škole nevydržela tři roky jen náhodou, ono to půjde!!“. A tak se teď moc ráda ponořím do vzpomínek a vylíčím vám, co jsem tu u všech všudy dělala, že jsem se tak dlouho nehlásila.
Zaprvé, opera! Bylo to skvělé, ještě lepší, než jsem si to představovala. Docela slušně se podařilo zaplnit divadlo, představení od představení jsme si to víc a víc vychutnávali a myslím, že už od premiéry jsme si všichni přáli, abychom hráli aspoň měsíc a ne jen ty čtyři večery. Snad ještě nezapomenutelnější než derniéra (pokud to jde vůbec stupňovat) bylo uklízení divadla po představení. Během noci musel produkční tým dát divadlo do pořádku a hlavně odklidit celých pět tun bahna, co jsme měli na jevišti. Právě s bahnem jsme asi hodinku a půl pomáhali i my. Vytvořili jsme lidský řetěz od pódia přes zákulisí až na univerzitní dvůr, kde byl přistavený kontejner. Asi vám teď není úplně jasné, co je tak perfektního na podávání si kyblíků s hlínou (celkem jsme zvládli uklidit víc než půlku). V tu chvíli se totiž projevilo, jak perfektní kolektiv se z nás díky opeře stal. Prostě jsme si z toho udělali zábavu. Všichni se smáli a prozpěvovali úryvky libreta – například Beware! Beware! (Pozor! Pozor!), když se posílal plný kýbl; případně End our suffering we pray! (Ukonči, prosím, naše utrpení!), to když už nám začaly docházet síly. Hlavní událostí té závěrečné noci ale byla operní afterparty. Derniéra se (prý už zase) trefila do noci, kdy se měnil zimní čas na letní, což nám z oslav ukrouhlo celou drahocennou hodinu. Ale i tak nás asi deset nejstatečnějších vydrželo do šesté hodiny ranní. Zbytek se sice ještě vydal do McDonaldu na snídani, ale já se šla domů odbahnit a spát, protože už za tři hodiny jsem musela zase vstávat na sraz s mamkou a taťkou. Přece kvůli flámu neošidím návštěvu!
Rodičové byli moje první návštěva (přijeli tak, aby ještě stihli i moji operní derniéru). Už tu jednou byli, takže „to hlavní z Londýna“ viděli a byli svolní vypravit se i někam mimo centrum. Počasí nám sice moc nepřálo, protože byla zima a hlavně foukalo (hodně foukalo) a do toho občas pršelo. Ale nejsme z cukru ze soli, takže jsme se odvážně vydali na několik pochoďáků po městě i do lesoparku Hampstead Heath. Díky tomu, že táta přistoupil k plánování dovolené velmi svědomitě, jsme si prošli zajímavou procházku po stopách Great Fire of London (Velkého požáru Londýna, 1666) a podívali se na pro mě zatím neznámý Borough Market (to je takový farmářský trh kousek od Southbank Cathedral, kde mimochodem mají tu nejlepší vanilkovou zmrzlinu, co jsem kdy měla). Pro ilustraci přidávám fotku z Primrose Hill, mojí oblíbené vyhlídky (kam teď chodím běhat!):
Druhým návštěvníkem byl Honza. Prý už tudy jednou jako malý chlapec projížděl, takže nám taky zbyl čas podívat se třeba do londýnského olympijského parku, který tu zbyl po letních hrách z roku 2012. Autobusem jsme dojeli do Stratfordu (ne toho nad Avonou, ale do londýnského skoropředměstí = vypadá to jako předměstí, z centra se tam jede přes hodinu, ale při pohledu do mapy zjistíte, že Londýn tím směrem ještě hodně dlouho nekončí). Vypadá to tam trochu jako ve městě duchů. Obrovské plochy, širokánské chodníky a autostrády dimenzované pro stovky tisíc lidí. Ale park je pěkně upravený, hlavní stadion se sice právě opravuje, ale na jiná sportoviště se můžete jít zadarmo podívat a za vstupné si i zasportovat. Počasí nám pořád ještě nepřálo, takže jsme nejvíc času strávili na tribuně bazénu a ve veloparku. Když budete mít v Londýně čas a plné zuby městského shonu, zajeďte se tam podívat. Možná i proto, že si tam našinec řekne, jaká by to byla hloupost pořádat olympiádu v Praze. Bylo by to sice hezké, ale kam bychom proboha všechna ta sportoviště dali a kdo by se o to všechno pak staral?
Jako třetí dorazil TÝM, moje tři expediční kamarádky, rozhodně „nejturističtější“ návštěva. Takže centrum potřetí, tentokrát ale okořeněné každovečerním ciderem a nekonečnými debatami. Cenu za hlášku zájezdu bychom asi jednomyslně udělily Zuzce, která pod vyzvánějícím Big Benem volala na zájezdovou fotografku Sašu, ať „vyfotí, jak to zvoní!“
Jako poslední dorazili babička s dědou, oba poprvé za kanálem, takže centrum počtvrté. Tentokrát jsme ale měli na Londýn celý týden, a já jsem se tak konečně mohla podívat alespoň dovnitř do Westminster Abbey a hlavně do katedrály St. Paul’s (poznáváte ji na fotce?). V rámci vstupenky do katedrály můžete i po 528 schodech vyšplhat na špičku nad kupoli do výšky 85 m, odkud je nádherný rozhled na celé centrum. Kromě toho jsme taky navštívili Cabinet War Rooms, odkud Churchill vyhrál válku, viděli jsme, jak se otevírá Tower Bridge, měli jsme výborný cream tea v kavárně u Westminster Abbey a mnoho, mnoho dalšího.
Od té doby, co odjela poslední návštěva, se toho samozřejmě stalo a děje hodně. Ale protože teď prakticky celý den sedím v knihovně nebo na koleji a snažím se přesvědčit sama sebe, že je možné si tři roky na vysoké škole zopakovat a znovu nacpat do hlavy za necelé dva měsíce, nechám si taky něco na příště. Tak se zatím mějte krásně!
Pocházím z Nového Boru a po maturitě na gymnáziu v České Lípě studuji překladatelství na FF UK v Praze. Nyní jsem v rámci programu Erasmus přesídlila na dva semestry do Velké Británie.
Předešlý díl si přečtete zde.