Premiéra baletu – Naše „postmoderní“ opera – Úspěch mých cookies – Jak učit cizince češtinu – Královský palác Hampton Court – Small talk s bývalou britskou velvyslankyní – Jak nepromarnit studentská léta
(podle mailu rodině ze 7. února 2015)
Už dva týdny nacvičujeme balet. Je nás jenom pět a děláme kratičkou choreografii na Květinový valčík z Louskáčka. Jsme úplné začátečnice, naprosto nadšené, že si můžeme hrát na baletky. Většinu času pilujeme techniku a snažíme se, aby na nás nebylo tolik znát, že se musíme pekelně soustředit na každičký krůček. Na baletu je podle mě nejzrádnější, že když se díváte na baletku, jak tak poletuje nad podlahou, švihá nohama, minutu se točí na místě a pak klidně pokračuje v choreografii, vypadá to celé hrozně jednoduše. Ale jakmile se snažíte to napodobit, zjistíte, že u toho nevypadáte ani trochu elegantně, natož pak trefit kroky. Ale je to zábava. Když pak po dvou hodinách drilu konečně dopadnete při skoku na tu správnou nohu, ani vám nevadí, že nenapínáte špičky a ruce vám jen divně plandají podél těla, a máte takovou dětinskou radost. Vystupovaly jsme v sobotu, ale nechám to na příště, až budu mít i fotky a video.
Na sboru už se pomalu vykrystalizoval ansámbl na operu. Myslím, že nás může být tak 40, ale přesně spočítané to zatím nemám. Minulý týden za námi na zkoušku poprvé přišel režisér s designérkou (ta se stará jak o scénu, tak o kostýmy), aby nám představili, jak bude vypadat naše pojetí Amadise. Nechci toho zatím moc vyzradit, určitě budu mít nahrávky ze zkoušek a fotky, tak abych vám nezkazila překvapení. Jen prozradím, že je to moderní – ne, ještě modernější, než si myslíte, když si to slovo přečtete. Padaly tam ten večer věci jako vlnitý plech, hodně hlíny, fotky z válečné zóny a seriál The Walking Dead. A jen tak pro představu, já si zahraju vězně, propuštěného vězně a zombie. Ano, taky jsem byla nejdřív v šoku. Ale víte co? Těším se. Je to výzva, udělat to tak, aby to fungovalo. A upřímně, komu se kdy (i z profesionálů) podaří zpívat třeba takový krásný klasicistní valčíček v kostýmu nemrtvého!
První term byl ve znamení kultury, heslo pro druhý term je „be social“ (nebo „get outside“, abych citovala z přednášky Nicoly Brewer, ale o ní později). S kamarádkou Slovenkou jsme se už několikrát sešly na večeři. Dokonce se nám podařilo koupit něco jako normální chleba (jakékoliv nehranaté pečivo je tu takový malý zázrak a tohle i chutnalo jako chleba a ne jako vata)! S Američankou Mary jsme se jedno odpoledne sešly před sborem a pekly sušenky (zkouška je tříhodinová a v půlce je tea and biscuits). Moje cookies ve třech variantách měly úspěch. Dokonce bych řekla, že veliký úspěch. Jeden z kluků se mě při čaji zeptal, jestli bych si ho nechtěla vzít (měl sušenku s kousky jablka a brusinkami).
Taky jsem se zapojila do Czech & Slovak Society. Vedeme hodiny češtiny pro studenty, co dělají češtinu na SSEES (School of Slavonic and East European Studies) nebo prostě z nějakého důvodu aspoň trochu česky mluví. S pokročilými si povídáme a se začátečníky děláme úkoly. Nikdy bych neřekla, jak je těžké učit svůj mateřský jazyk. Máte pocit, že ho znáte, ale když se vás někdo najednou zeptá, „Proč je po ‘používat’ podstatné jméno v akuzativu?“, zjistíte, že být rodilý mluvčí z vás nedělá ideálního učitele. Ale skvělá zpráva je, že asi osm studentů odsud se chystá příští rok studovat na Karlově univerzitě. Takže už jsem slíbila, že budu jejich buddy.
Ve středu pořádali lidé z naší society promítání Občanského průkazu. Musím se na příští hodině zeptat studentů češtiny, jestli to pochopili. Přece jen nestudují dějiny a ve filmu je tolik narážek, o nichž my vůbec nepřemýšlíme, ale cizince asi musí dost mást. A v pátek jsme (bohužel jenom v česko-slovenském složení) byli v univerzitní hospodě (konečně točený cider!).
Ve čtvrtek jsem tentokrát výjimečně vynechala box, protože jsme se s kamarádkami vydaly do Hampton Court, původního královského paláce v Richmondu na jihozápadním okraji Londýna. Trochu škoda, že jsou expozice evidentně uzpůsobeny pro letní návštěvníky – většina interiérů je průchozích a teď tam byla všude zima. Nejvíc na nás tak zapůsobil rozdělaný oheň v bývalé kuchyni a podlahové topení ve velké síni. Určitě se tam zjara vrátím, protože palác obklopují rozlehlé zahrady a je tam plno míst, která lákají k posezení, kdyby se člověk nebál, že přimrzne k lavičce.
Ve čtvrtek večer jsem ještě stihla přednášku Dame Nicoly Brewer, bývalé britské velvyslankyně v Jihoafrické republice, která je teď proděkankou pro zahraniční záležitosti na UCL. Po přednášce byla wine reception. Sice jsem se chtěla vytratit, ale při odchodu jsem se dala do řeči s takovým pánem, který mě pak přesvědčil, že mě musí Nicole představit (tady to funguje na first-name basis, žádné „pane profesore“ nebo „paní doktorko“). A tak jsem si potřásla rukou se ženou, která má rytířský titul od britské královny. Chvilku jsme si povídaly o tlumočení a mně to připomnělo nedávný článek v Respektu. Nepodařilo se mi ho dohledat, tak se pokusím jednu myšlenku parafrázovat. Šlo o to, že v budoucnosti už nebude hlavním smyslem prestižních vysokých škol cpát studentům do hlav informace. Takový Harvard, Cambridge nebo třeba UCL budou hlavně místem, kde se bude potkávat a seznamovat světová elita. Možná to působí trochu přehnaně, ale je v tom velký kus pravdy. Být univerzitním studentem by nemělo znamenat jenom to, že chodíte na povinné přednášky a semináře, plníte úkoly a dvakrát do roka ležíte měsíc a půl v knihách. Člověku se na vysoké škole otevírá obrovské množství možností, jen si to uvědomit a dokázat toho využít.
Čajkovského Květinový valčík:
Pocházím z Nového Boru a po maturitě na gymnáziu v České Lípě studuji překladatelství na FF UK v Praze. Nyní jsem v rámci programu Erasmus přesídlila na dva semestry do Velké Británie.
Předešlý díl si přečtete zde.