Vánoce doma, Štědrý den na Klíči – Pěší teorie otestována v Praze – Small talk v Novém Boru – Moje první angažmá v opeře – Pět století v portrétech
(podle mailu rodině z 16. ledna 2015)
Nabité předvánoční období se plynule přelilo do vánočního, ještě nabitějšího. Ač je to k nevíře, odletěla jsem tentokrát bez problémů (už dvakrát jsem se v minulosti trefila do sněhové kalamity a měla neuvěřitelné štěstí, že jsem se z Anglie zasypané děsivými dvěma centimetry sněhu domů dostala). Ani kufr neměl nadváhu, nakonec jsem vezla „pouhých“ 22,6 kilo, převážně dárků. Vánoce doma byly perfektní. Má to svým způsobem výhodu, být pryč. Doma je pak všechno mnohem intenzivnější, najednou si mnohem víc vážíte času, co můžete trávit se svými přáteli a lidmi, které máte rádi. Sice jsem nestihla udělat skoro nic do školy a první lednový týden zpátky v Londýně byl o to krušnější, ale zato jsem se snad stihla aspoň vidět úplně se všemi. A jsem ráda, že jsem si užila těch pár dní opravdové zimy. Přikládám vrcholovou fotku z Klíče, abyste viděli, o co jste vy všichni, co na Štědrý den zůstáváte doma, přišli.
S neznámým, ale velmi přátelským psím kamarádem (Klíč, Štědrý den 2014)
A ještě jednu vánoční, jen tak pro dokreslení atmosféry:
Pravé české Vánoce doma
Pár dní jsem byla i v Praze. Nekupovala jsem si lítačku; když se bez MHD obejdu ve městě, které má víc než třikrát takovou rozlohu, rozhodla jsem se i tady vyzkoušet svoji pěší teorii (do 2 hodin podle Google Maps). Na rodinnou oslavu do Dejvic jsem se tak vydala z Palmovky pěšky. Bylo krásně, svítilo sluníčko a pofukoval takový ten štiplavý ledový větřík. Cestou jsem mimo jiné konečně zjistila, kde je Národní technické muzeum, šla kolem Semaforu a Divadla Spejbla a Hurvínka a potkala Dášu Havlovou (v autě). Perfektní zážitky se dají sbírat všude, když nejste líní.
Při předvánočních nákupech jsem se rozhodla otestovat small talk v českých podmínkách. Neuspěla jsem všude, pořád ještě na můj úsměv a pokusy o hovor plno dam u pokladen nereagovalo, nebo mě spíš považovaly za cvoka. Ale docela dost jich najednou pookřálo. Jako by jim to anonymní mlčení taky lezlo na nervy, jen nevědí, jak z něj ven, a jsou vám vděčné, když jim podáte pomocnou ruku. Nejlíp jsem si, možná trochu překvapivě, popovídala s paní v domácích potřebách v Boru. Má to cenu, jen se musíme zbavit toho absurdního strachu mluvit spolu.
Za těch deset dní, co jsem zpátky v Londýně, se toho zatím moc nestalo. Ale vypadá to, že druhý term bude ještě nabitější než ten první. V únoru budu vystupovat s Dance Society na taneční show, nakonec mě vybrali do baletního čísla. A na konci dubna mě po desítkách hodin nácviku čekají hned čtyři vystoupení ve studentské opeře (do odkazů dole jsem přidala video ze zkoušek z roku 2010 a 2013). Studentská opera má na UCL dlouhou tradici a dobrou pověst i u odborné veřejnosti. Letos nacvičujeme titul Amadis de Gaule Johanna Christiana Bacha, nejmladšího z dvaceti dětí slavného Johanna Sebastiana. Na první zkoušce to bylo trochu děsivé, dostali jsme rozkopírované party sboru (celkem víc než 200 stran) a podmínkou je samozřejmě zpívat zpaměti. Ale když mi potom přišel rozpis zkoušek (tak 6-12 hodin týdně až do premiéry), bylo mi jasné, že za tu dobu to všichni spolehlivě budeme umět i pozpátku. Naštěstí nezpíváme ve francouzském originále, ale anglicky, to mi snad do hlavy poleze líp.
Ještě jsem s kamarádkou Slovenkou stihla jedno kulturní odpoledne v galerii. Měly jsme v plánu National Portrait Gallery a National Gallery, nakonec jsme ale prošly jenom polovinu té první. Nikdy by mě nenapadlo, že budou portréty tak zajímavé. V National Portrait Gallery jsou na jednom místě portréty od Tudorovců (asi 16. století) až po vévodkyni Catherine nebo Judi Dench. Právě proto, že všechny obrazy mají stejné téma, dají se na tom krásně sledovat proměny malířských stylů v průběhu těch 500 let. A taky se tam dozvíte plno věcí. Například když už u pátého Tudorovce vidíte stejnou květinu, dojde vám, že to je červená růže, a asi tam bude proto, že ji měli ve znaku.
William Shakespeare (připisováno Johnu Taylorovi, asi 1600-1610)
No, a všimli jste si někdy, že na tom známém portrétu má Shakespeare v levém uchu náušničku?
Jak se zkouší studentská opera (2010 a 2013):
Operní tradice na UCL:
http://en.wikipedia.org/wiki/University_College_Opera
National Portrait Gallery:
http://www.npg.org.uk/
Pocházím z Nového Boru a po maturitě na gymnáziu v České Lípě studuji překladatelství na FF UK v Praze. Nyní jsem v rámci programu Erasmus přesídlila na dva semestry do Velké Británie.
Předešlý díl si přečtete zde.