Stále mě udivuje, jak se naše životy každým dnem a každou hodinou mohou vyvíjet novým směrem. Nemusí se hned jednat o velké životní změny, jaké můžeme snadno zahlédnout každý den v dalších dílech nekonečných seriálů na TV Nova a TV Prima. Zkrátka jsou to takové drobnější mezníky na našich cestách, které nám otevírají nové možnosti a říkají nám: „ Hele, na svět se můžeš dívat i z jiného pohledu.“ Abych to upřesnil, já teď na svět mohu hledět z pohledu řidiče osobního automobilu a také z pohledu úředně dospělého člověka.
Fakticky to není nic světoborného. Navštívil jsem od svých narozenin už poměrně dost míst, kde jsem si vychutnával točené pivo, a nikde se mě na tu zpropadenou občanku nezeptali. Rozhodl jsem se tedy uzavřít se trochu do sebe a přemýšlet nad smyslem dospělosti. Chtěl jsem do této životní fáze vstoupit tak nějak se vším všudy. Jedinými ingrediencemi dospěláckého elixíru jsou pro mě zatím – vsázení, možnost volebního práva, úplná trestní odpovědnost a možnost napsat si sám omluvenku, kterou ovšem nevyužívám, neboť jsem vzorný student (tady bohužel nemůžete poznat, že jde o ironii, a tak vám to říkám – jde).
Z mého hlubokého zadumání mne ovšem vyrušily narozeninové oslavy, májové oslavy a také především hokejový šampionát, který jsem (ostatně jako všichni ostatní) emotivně prožíval. Je to nesmírná škoda, že jsme nevybojovali medaili. Český hokej pro mě však zůstává jedním z nejúčinnějších prostředků, jak stmelit národ dohromady a vzbudit v nás špetku národního cítění. Žel bohu toto magické propojení trvá každý rok maximálně 14 dní. Teď je opět čas vrátit naše životy do starých kolejí.
Rád bych se ještě na chvíli vrátil k těm mezníkům a zároveň i zůstal u těch kolejí. Občas se asi každému z nás stane, že nás náhodná výhybka vykolejí z dráhy a my jedeme neznámo kam. Není vůbec snadné vracet se zpět na původní trasu. Tento díl na i-noviny píšu více jak měsíc po vydání předešlého. Nevím, zdali je to správné. Já osobně bych byl dosti svazován tím, když bych si měl vytyčit pravidelné termíny pro odevzdání textu. Musíte to pochopit. Pro tento formát a styl psaní se to nehodí. Vyvstává pro mě tak otázka, zda se podvolit a pravidelným zasypáváním články vás čtenáře přiměji k většímu zájmu a aktivitě – anebo zda je potřeba změnit formát, styl, či dokonce obsah? Jo, je to bezesporu pro mnohé nezáživné filosofování a tlachání – dnešní konzumní čtenáři chtějí akci, chtějí vtáhnout do děje a nehodlají se zbytečně zastavovat a zdržovat, neboť čas kvapí a na uvažování není v našich rozeběhnutých životech prostor.
Svému mládí a své povaze přisuzuji to, že mám neustálé nutkání se proti něčemu bouřit. Mé jediné štěstí je, že bouřením rozumím psaní, a jelikož v moderní společnosti existuje cosi, čemu říkáme svoboda slova, bych snad nikdy neměl mít problém s vyššími autoritami. I když kdo ví, jak to tu bude za pár let vypadat. Do té doby bych měl být rád, že jsem rád a měl bych psát, co to jde. Já totiž stále (a možná stále naivně) věřím, že mé řádky vpuštěné do velkého světa internetu doputují k někomu, kdo se nad nimi pozastaví, nemusí s nimi třeba souhlasit, ale zamyslí se nad jejich obsahem. No a votomtoje!
Myslím, že pro dnešek by to mohlo stačit. Nebudu vás nadále trápit a přenechávám místo článkům, jež jsou zaplněné novými informacemi a poznatky, a taky těm dalším povídáním, které nepostrádají nepostradatelné (zde vám nechávám trochu místa pro tvořivost – doplňte si sami, co je pro vás v dobrém článku nepostradatelné).