Zdá se, že jsme se konečně dočkali jara. Mé oči začínají slzet, možná je to i dojetím, ale empirické vědy mé citové založení ihned popírají – Je to projev alergie na pylová zrnka, která v tuto roční dobu poletují vzduchem a vaše slzové žlázy zřejmě nejsou schopny vydržet nátlak chemických reakcí vznikajících při kontaktu vašich receptorů s molekulami pylových zrn. – To jsem si teď vymyslel, tak se, prosím, neděste a zkuste číst ještě dál.
Když se vrátím v čase do doby, kdy vyšel předešlý „pochmurný“ díl, vzpomínám, jak jsem každý pátek po škole chodil se svými přáteli do přírody, protože to za to stálo. Pozorovali jsme západ slunce a pomalu tmavnoucí kopec Klíč. Měl jsem dost času na přemýšlení. Občas jen tak přemýšlím nad tím, co mě napadne. Nemá to pokaždé návaznost na současné dění. Osobně zastávám názor, že není nutné se vždy k něčemu vyjadřovat. Jo, žijeme ve společnosti, kde na to každý má právo, ale já mám občas pocit, že se někteří lidé vyjadřují k věcem, o kterých si ani nic nemyslí. Musí jen něco napsat, protože by jinak přeťali svoji sérii bezmyšlenkového komentování a „trollování“. Přijde mi to nešťastné. Čím dál víc skutečností mi přijde nešťastných.
Onehdy při západu slunce jsem si (jen tak) zapsal: „Cítím se být chameleonem. Měním barvu, podle toho, jak to potřebuji. Na rozdíl od něj však nežiju ve věčné samotě a nevysedávám na větévce, mlčky pozorujíc vše okolo. Jsem součástí davu, společnosti a generace. Jsem pouhým střípkem v obrovské barevné mozaice.
Celý život se snažíme najít způsob, jak bychom mohli svým přičiněním dál tu skvostnou mozaiku utvářet a zkrášlovat. Lišíme se tímto třeba právě od chameleonů? Lišíme se tím, že dokážeme sami sebe vnímat v časoprostoru a že naše jednání je uvědomělé? Odpověď jsem nenašel, avšak věřím, že jak chameleoni, tak lidé existují ze stejného z důvodu – a to sice, že jsme se ve Vesmíru zkrátka jednou měli ocitnout. Jak se o naší kapitole bude vyprávět, závisí pouze na nás.“
Rád bych u plazů ještě chvíli vydržel. Navštívil jsem v rámci svého „stresového detoxu“ film Kobry a užovky. Ačkoliv je snímek uváděn jako drama, našla se zde spousta scén, u kterých jsem se prostě musel smát. Bude to asi chuťovým odstínem mého humoru, je hořce načernalý. Nicméně úplný bezcita nejsem, a tak mi film ukázal mnohem víc, než jen humorné scény zfetované Kobry (Kryštof Hádek). Nejvíc mi vrtalo hlavou, jestli bychom měli ztroskotaných feťáků litovat, nebo na jejich účty připisovat všechny špatnosti našeho světa. Neměli bychom tyto lidi nekonečně oplakávat, jako nešťastníky, kteří byli osudem nuceni obrátit se s pomocí k výdobytkům přírody a chemie. Neměli bychom je však ani zatracovat a odepisovat. Jistě se to mnohem hůře provádí, než takto píše. Třeba vás alespoň přiměji o tom přemýšlet, a když ne já, tak film Kobry a užovky.
Je zvláštní, že jakožto vášnivý fanoušek českého hokeje, si zatím neuvědomuji na dveře klepající domácí hokejový šampionát. Pamatuji si, jak jsem si před rokem představoval sebe fandícího přímo živě v O2 aréně. Nedlouho poté jsem zjistil cenu lístku na zápas českého týmu a náhle se mi varianta sledování v nějaké příjemné hospodě zdála lepší. Nyní mi nezbývá než doufat, až bude další šampionát u nás a já budu již výdělečně činná osoba. Teda v případě, že vše půjde alespoň trochu podle plánu. Nehodlám si ovšem penězi pokazit zážitek ze sportovní události roku! Věřím v úspěch našich hokejistů, bez ohledu na průměrný věk našeho mužstva.
Jak tak koukám, v dnešním díle už je toho hodně na přemýšlení. Nechám vás tedy přemýšlet, o trollech, o chameleonech, o kobrách a užovkách a loučím se s vámi. Naposledy jako Jan Dítě, příště už tu budu jako Jan Dospělý. Nečekejte žádné převratné změny, ono je to stejně všechno jen taková úřední záležitost.