Na psaní prvního letošního dílu jsem se moc těšil. Musel jsem však počkat, až nastane ten vhodný moment k psaní. Asi zhruba ještě před hodinou jsem seděl doma sám při svíčkách a koukal z okna do naprosté tmy. Do panelů našeho baráku neúprosně narážel vítr a já se cítil bezmocný a ohromený zároveň. Nyní už mám elektřinu, nyní už jsem silný a mohu psát!
Do roku 2015 jsem vkročil směle. Vůbec poprvé v životě jsem si na papír sepsal několik předsevzetí a vůbec poprvé si je vylepil na zeď tak, abych na ně každý den viděl. Slyšel jsem názory, že předsevzetí jsou zbytečná věc, a že když chceme něčeho dokázat, můžeme s tím začít kdykoliv v roce. S tím samozřejmě souhlasím. Ovšem pro nás, co všechny tyto nové roky a další podobné významné události vnímáme dosti symbolicky a intenzivně, není jiné možnosti. Z výčtu svých předsevzetí bych chtěl jmenovat jako první – „ Více se usmívat“. Zní to bláhově a bezvýznamně, přesto to má svůj smysl. Mnoho mých blízkých a přátel se ptá, proč že se tak neustále mračím, jestli prej mi něco není. Mně to vždycky tak zaskočí, že jsem se rozhodl pokusit se překonat své geny a vrozenou mimiku. Nehodlám chodit od rána do večera s hubou rozevřenou a s očima vykulenýma. Stačí se občas na někoho usmát, jen tak, potěšit ho tím a dát mu také důvod k úsměvu. Je to drobnost, ale já věřím, že právě drobnosti tvoří celek nádherným a dokonalým.
Důvodů k úsměvu jsem měl v poslední době hodně. Naposledy jsem se s vámi loučil v předvánočním shonu a v naději, že přes Vánoce napadne sníh. Mé přání bylo vyslyšeno, sice až na Štěpána, ale přece. Letošní Vánoce byly příjemné a pohodové. Tyto svátky klidu a míru jsou zkrátka v našich životech nutností. Po celý rok se za něčím honíme, přebíháme z místa na místo, neustále se něco děje. O svátcích by měla přijít fáze zklidnění. Je to jako když si malé děti hrají, skotačí a dovádí, až přijde čas se zklidnit, zalehnout do postele a číst si pohádku. Poté stačí jen usnout, probudit se a je tu zase nový den (nebo chcete-li nový rok). Bohužel se nemohu ubránit pocitu, že se spousta lidí ani přes ty Vánoce nedokáže „hodit do pohody“. Jakmile dojíme kapra a rozbalíme dárky, už už zjišťujeme, jaké bude zítra počasí na cestu za příbuznými. Ráno zabalit cukroví, dárky a opět vyrazit do světa. Je to realita, s kterou mi nezbývá než se vyrovnat. Postěžovat si však můžu, ne?
Abych nebyl jenom negativní, rád bych se také podělil s něčím zajímavým. S mojí přítelkyní jsme si nechtěli nechat sníh utéct, a tak jsme v předposlední den v roce vyrazili na krátký výlet do Sloupu. Rozhledna Na Stráži byla zavřena, ovšem ze skalních vyhlídek bylo vidět do okolí. Obraz zasněžené krajiny byl nádherný.
Slovy se to moc popsat nedá, na to se vždy vymlouvám. Pokračovali jsme po neznačených stezkách za dalšími výhledy. Trochu jsme zabloudili a dostali se do lesních roklí, kde nám přímo před očima několikrát přeběhly srnky. Bylo to romantické. Byl jsem rád, že se loučím s rokem 2014 za takovýchto okolností. Bohužel jsem se asi na výlet málo oblékl, neboť ještě večer mě dostihla chřipka. Snažil jsem se neklesat na mysli a vyzrát nad nemocí alespoň morálně. To se mi povedlo, a tak jsem nakonec úplně neonemocněl. Silvestr jsme tedy strávili s Priessnitzovým obkladem na krku a s černým čajem v ruce. Měl jsem alespoň čas přemýšlet o uplynulém roku.
Pro rok 2014 jsem zatím nenašel ten pravý a výstižný název. Popsal bych jej jako rok, kdy jsem nasedl na nějaký rozjetý vlak a po celou dobu uháněl přes pole a lesy. Zkrátka jsem se nezastavil. Neustále se něco dělo. Jak v mém životě, tak ve světě. Rok 2014 nastartoval mnohé závažné události ve světě (Ukrajina, Blízký východ) a v tom následném roce se ukáže, co dál. V Lidových novinách byl článek s titulem „ 2015 – rok, kdy spadnou masky“. I já to tak vnímám. Ale ještě na chvíli zpět do roku 2014. Na spoustu nových věcí jsem si vytvořil názory a postoje, což je v mém věku zdravé a přirozené. Řekl bych, že jsem i jinak pojal psaní Tmavosvětlého světa. Bylo to díky odezvě čtenářů (resp. jednoho laskavého čtenáře, kterému tímto děkuji). Snažím se vám sdělovat více zajímavých věcí, informací, názorů na věc a úhlů pohledu. Doufám, že se vám to nejen líbí, ale že je vám to i nějakým způsobem prospěšné. Zároveň je mi trochu líto, že jsem nedokázal pokračovat v rubrice „Toulky Českým Švýcarskem“, kterou jsem toužil rozjet naplno. Třeba se mi to ještě podaří oživit. Neslibuji to však závazně.
Z dumání o uplynulém roce mě vyrušil až pořad na čt2. Dávali „Záskok“ od Cimrmanů. Nesmírně nás to pobavilo. Divadlo Járy Cimrmana je jednoduše geniální. Pokud existuje mistrovství slova, fikce a jevištního humoru, pak je to v tomto případě. Strašně rád bych na ně zase do Prahy jel. V novém roce dávali ještě Cimrmana v říši hudby a Dlouhého, širokého a krátkozrakého. Bezva!
Další předsevzetí zní „Více číst“. Literaturou bych se chtěl jednou zabývat nebo ještě lépe živit, a tak musím i více číst. Se čtením jako samotným problém nemám, naopak jej zbožňuju, ale čas jsem si nikdy pořádně nedokázal najít. Na knihy bychom si měli umět najít čas vždy! Mým aktuálním průvodcem po nezáživných hodinách matiky nebo němčiny je Hemingwayovo dílo „Komu zvoní hrana“. Do válečného románu jsem se doopravdy začetl. Líbí se mi, jak se zde prolínají napínavé situace partyzánského prostředí společně s úvahami hlavního hrdiny Roberta Jordana o lásce či životě. Každý jsme nějaký. Mě bere tohle a někdo se zase třeba vyžívá v objemech krychle. V tom spočívá krása světa.
Moc rád bych pokračoval v rozvíjení těchto myšlenek, ale nechám si to spíše pro svůj blog a na dobu, kdy bude větší klid. Teď, když se blíží pololetí je to ve škole opravdu „vo hubu“. Snad nezakopnu a nerozbiju si ji. I vám, milí čtenáři, přeji, abyste v tomto roce pokud možno neklopýtli a aby se vám hezky a radostně žilo. Budu se vám snažit pravidelněji zpříjemňovat odpoledne nebo večery těmito texty.