Jsem již týden doma, takže si myslím, že jsem dost aklimatizovaný na to, abych mohl psát o nedávných událostech i o událostech nadcházejících.
Poté, co jsem strávil týden pod chladnými českými mraky, mi má pracně nabraná opálená kůže z Chorvatska totálně zbledla. Doufal jsem v jeden, dva chladné dny, abych si od veder odpočinul, ale celý týden? To ne. Raději ani nemluvím o tom, že utekl zase další týden a do osudného prvního září zbývají pouhé dva. Všichni říkají „ještě“ dva. Nesmysl. Potřeboval bych ještě další dva měsíce. Čas tak nezastavitelně letí a možná je to i dobře, proč se ale někdy nemůže na chvíli zastavit?
Psal se 31. červenec 2014, bylo 8 hodin večer a velká početná skupina vyrážela ve dvou autech směr Zadar, Chorvatsko. Byl jsem členem této početné skupiny a k moři se po sedmi letech velice těšil. Cesta ubíhala docela rychle a, díky špatnému stavu silnice D1 mezi Jihlavou a Brnem, jsem ukolíbán neustálým drncáním usnul. Tak se stalo, že jsme se svítáním překročili chorvatské hranice. Málokdo z nás to v tu chvíli tušil, ale jeli jsme vlastně na blind. Když jsme totiž přijeli do malého ospalého provinčního městečka Privlaky, v penzionu nám řekli, že prý jim peníze nepřišly a že s námi nepočítají. Později jsme zjistili, že je to klasický a rafinovaný postup, že jim zkrátka jenom někdo lépe zaplatil, a pro nás tak nezbylo místo. Nakonec jsme se po hodině a půl bloudění ubytovali někde úplně jinde. Se západem slunce jsme již cachtali v moři a nikdo neřešil, kde vlastně bydlíme. A tak to bylo po dalších deset dní. Nemůžu si stěžovat, taková dovolená mi chyběla a řekl bych, že jsem si ji i zasloužil. Za zmínku jistě stojí i fakt, že jsme si pronajali motorový člun značení PR 1016 a rychlostí 9 km/h jsme objížděli pobřeží privlackého poloostrova. Poštěstilo se mi i tento malý škuner kormidlovat.
Když jsem po náročné cestě domů ulehl do své vlastní postele, zmocnila se mne úzkost. Úzkost, že už se pomalu ale jistě blíží konec prázdnin a tedy i třetí ročník gymnázia, což ovšem neznamená jenom třetí ročník gymnázia, ale také vědomí, že je čas se pomalu ale jistě připravovat na svoji budoucnost. Bohužel tápu v tom, co bych chtěl jednou dělat. Vím, jakým směrem se dát, ale nevím, jakou cestu zvolit. Nejraději bych dělal něco s literaturou, s psaním, s kulturou a historií, ale zároveň bych rád měl peníze na cestování a na plnění snů. Tyto dvě věci – „dělat to, co mě baví“ a „mít dost peněz“ se bohužel asi dohromady skloubit nedají. A proto úvahy o mém dalším studentském působení odkládám až na září a raději si jdu teď zaběhat.
Prožil jsem opět kulturní víkend. V Boru jsme byli v Horových sadech v letním kině, dávali Bídníky (nejnovější verzi). Až na ten déšť a zimu to bylo fajn a třeba bychom i vydrželi do konce. Bídníci mají bohužel stopáž 157 minut. V pondělí jsme přesídlili do kina klasického, a to na pohádku Tři bratři. Moc se nám líbila, konečně zase jedna pořádná po Andělu Páně.
Ještě než čtyřiadvacáté povídání ukončím, chci se podělit o jednu zajímavou příhodu, co se mi dnes udála. Seděl jsem se svými kumpány na lavičce na náměstí a povídali jsme si všelijak, jen ne vážně. Vedle nás seděl starší pán, vypadal neudržovaně a měl dlouhý plnovous. Nějak, nevím jak, zabředl také do naší konverzace a v podstatě nám převyprávěl celý svůj příběh. Od toho, jak malý házel dlažební kostky po ruských okupantech až po to, jak se mu syn odstěhoval do Británie. Když jsme odcházeli, dali jsme mu peníze na pivo a byl evidentně upřímně šťastný. Nevím jak kluky, ale mě to všechno potěšilo. Ať už ten nepatrný dobrý skutek nebo spíše to, že jsem vyslechl další zajímavý lidský osud.