Doufám, že jste mě v posledním díle správně pochopili, když jsem psal „Uvidíme se v září.“ To bylo myšleno na ty „starosti všedních dnů“ a ne na server i-noviny a jeho čtenáře, jelikož to je pro mne slast a ne strast. Takže všechny nesrovnalosti jsou vyřešeny a já se můžu pustit do vyprávění, které vás (pevně věřím) zaujme.
Už několik lidí mi říkalo, jak je krásné, že o prázdninách stále někde jsem a něco zažívám. Naproti tomu mé zpohodlnělé já mi říká: „Sakra už buď taky chvíli doma, nic nedělej… prostě si sedni do svého křesla od Ježíška a o ničem nepřemýšlej.“ Něco na tom bude, a tak se snažím balancovat mezi oběma možnostmi.
Nejspíše bych si měl raději balit věci do Chorvatska, místo psaní. Zítra odjíždíme. Tím „my“ myslím velice početnou skupinu dvou rodin, každá čítající tři děcka. K moři zavítám snad po 7 letech. Docela se těším, tam si totiž mé zpohodlnělé já užije až až. Těch věcí na sbalení je tolik, že raději píšu, a doufám, že to nějak dopadne.
Poklidnější dovolenou jsem opět zažil na milované České Kanadě. Opět jsem se ocitl v chatce obklopené rozlehlými lesy, ale také už čím dál více obklopené všudypřítomnými turisty. Mrzí mě to, ale to je asi tak vše, co s tím mohu dělat. Nedaleká bizoní farma a penzion láká desítky lidí.
Jak už jsem kdysi napsal – nejvíc se bojím toho, že se z tohoto výjimečného místa stane místo normální. Naštěstí jsem si z toho dlouho nedělal těžkou hlavu, protože jsme rovnou z České Kanady jeli na balónovou fiestu do Jindřichova Hradce.
Na fiestě jsem byl po třech letech a moc se mi to zase líbilo. Společenství balonářů je veselé a přátelské. Uskutečnili jsme dva ranní lety. Zpočátku sice remcáte, že musíte vstávat ve 4.30, ale pak, když při východu slunce na obloze pluje deset barevných balónu, mrzutost vás přejde.
Za zmínku jistě i stojí tradiční maškaráda, která se konala v prostorách vagónů „Balónového expresu“. Ten jel po úzkokolejce z Jindřichova Hradce na místo vzletu. Naše uskupení se převléklo za „pomocné padouchy“ a ostatním zpříjemňovalo horký den vodními pistolemi.
Když jsem se po všem ocitl doma, byl jsem rád. Všude dobře, doma nejlíp. Sice bych se tím rád řídil, ale hned po dvou dnech jsem s Markétou odjel na Kladno a poznával jsem zdejší oblast. Nikdy v životě jsem tu nebyl, a proto stále nestíhám pobírat, kolik toho neznám a přitom to mám od domova co by kamenem dohodil.
Svoji cestu po středních Čechách jsem zakončil s mamkou v Lysé nad Labem, kde máme kamarády z doby, kdy jsme ještě bydleli v Boleslavi. Hodně jsme tedy vzpomínali. Trochu mě to uvedlo do melancholické nálady. Přemýšlel jsem nad nevyzpytatelností osudu. Všechno klidně mohlo být jinak. Nemusel jsem vůbec být tady v Boru a psát tady do i-novin. Neměl bych se tolik ohlížet za sebe, ale spíše před sebe, než do něčeho narazím. To mi připomíná, že už bych si mohl alespoň připravit ty plavky a ručníky do Chorvatska.
Ještě jsem zapomněl vyjádřit k dění ve Světě a u nás. Nejraději bych to nedělal. Jednak jsem ve fotbale fandil Messimu a druhak – co se děje na Ukrajině a v Pásmu Gazy je šílený. Je škoda, že až takové lidské neštěstí, jako byla smrt tolika lidí v tom sestřeleném letadle, otevřela ostatním Evropanům oči.
Nechci končit tento díl špatnými zprávami. Přeju tedy všem krásnou a pohodovou druhou půlku léta a hodně štěstí na cestách a dovolených.