Prázdniny a léto začínají! Rok se s rokem sešel a mně přijde, že postupem času vždy oba spěchají tolik, že ty jejich schůzky nestačím ani registrovat.
Podařilo se mi najít jeden z mých prázdninových deníků (ten loňský), a tak si připomínám, co jsem před rokem v ten nebo onen den dělal. Je to hezké, obzvlášť pro někoho, kdo má tak špatnou paměť jako já. Nechci se na ni vymlouvat, ale možná taky právě proto píšu až téměř po měsíci. Ano, na data mám paměť dobrou.
Smršť událostí, která nastala po úspěšném návratu z německé expedice, je velice rozmanitá. Pokusím se ji protřídit a zábavnou formou vám ji podat.
Momentálně sedím uprostřed bordelu v mém pokoji, což kupodivu není tak častý jev, jako u chlapců v mém věku bývá. Je to důsledek mé časté vytíženosti, a tak jsem si bohužel čas na svůj pokojíček nemohl najít, jak smutné. Vše to odstartovalo mistrovství světa ve fotbale. Přesto, že jsem fotbal 7 let usilovně hrál, v posledních letech jsem na něj dost zanevřel. To se letos změnilo. Se zájmem jsem sledoval téměř každý zápas na brazilských trávnicích. Fandím Brazílii a dost bych jí přál, aby to vyhrála. Belgii, Francii a Anglii mi už vyřadili. Jihoamerický fotbal je mi ale na tomto šampionátu sympatičtější než ten (jak říkají „pragmatický“) evropský.
Krátce po tom, co mistrovství začalo, mě čekala významná životní událost, a to sice vodácký kurz se svojí milovanou třídou. Jako malý jsem na vodu jezdil, a proto pro mě kemp v Rožmberku nebylo nic nového. Svým kamarádům jsem ale nosil smůlu, kdo jel se mnou na zadáku, ten se překlopil. Věřil jsem, že mi to osud nějak vynahradí. Naopak. Poslední noc jsem prožil jako noc kanadskou, takže teď musím se spacákem do čistírny. Hlavně že byla sranda a vlci (spíš hyeny) se nažrali a ovce (kromě spacáku) zůstala celá. Řeka Vltava mě ale opět tak nadchnula, že bych se sem rád v budoucnu vracel, ať už se spolužáky, nebo s rodinou.
Pádlo jsem musel velice brzy vyměnit za mikrofon. Strasti mi to nečinilo, naopak radosti. Moderování mě opravdu baví. Kdybych si na to více věřil, klidně bych se tím rád jednou živil. Z plavek do obleku a 3. ročník akademie naší školy mohl začít. Letos jsem moderoval s holkama, Kristýnou a Kačkou. Bylo to něco naprosto jiného a já mám nové věci rád. Do programu naše třída zasáhla scénkou Alles Gutte a pak také tancem Mořských víl, který sklidil velké ovace.
Úspěšný týden završilo už jen předávání vysvědčení. Člověk se dře a nervuje celý rok a nakonec to trvá pár vteřin. Dají vám čokoládu, pustí k tomu písničku a s výrazem „tak už padejte“ vám popřejí hezké prázdniny. Možná to tak vnímám jen já. Vše je relativní. Třídní setkání se moc nevyvedlo a mně pomalu docházejí nervy.
Ty jsem musel zchladit až první dovolenou. Po roce jsem vyrazil s mámou a Markétou opět pryč. Letošním cílem byla Šumava a okolí Kašperských Hor. Pro naši rodinu je to něco jako poutní místo, nebo spíše posvátné místo. Po strastiplné cestě jsme se octli uprostřed lesa v penzionu „Na Habeši“. Je to nádherné místo, nacházející se asi 500 metrů od hradu Kašperk. Odtud jsme pak po celý týden podnikali výlety ať už do okolí nebo do nitra šumavského NP. Povydří, Kvilda, pramen Vltavy, jezerní slatě… to vše jsme procestovali a opravdu to stálo za to. Nemá cenu to moc popisovat, to se musí zkrátka zažít! Pro ty, co nemají možnost to v nejbližší době zažít, přikládám alespoň fotky.
Týden uběhl jako nic, což mě docela polekalo. Teď se chvilku ohřeju doma a poté hurá na mnou milovanou Českou Kanadu. Sbohem starosti všedních dnů. Uvidíme se v září.