Jde se do finiše a tedy i do tuhého. Únik do tmavosvětlého světa prostřednictvím této písemné zpovědi mi snad pomůže přežít poslední nápor ofenzívy učitelského sboru. Je to dlouhý a vleklý spor. Myslím si však, že je to spor, bez kterého by to v životě nešlo. To ovšem neznamená, že bych se jen tak lehce vzdával.
Květen jsem úspěšně přečkal a mnoho toho zažil. Trochu mě mrzelo, že jsme na hokeji nezískali medaili, ale mistrovství je (naštěstí) každý rok. Jak jsem předpokládal, žal po pár dnech pominul.
Obrátil jsem se konečně také ke čtení. Po půl roce jsem navštívil naši městskou knihovnu a opět na sebe nadával, proč sem nechodím častěji. Není čas. Všechno je moc rychlé a časově náročné… a pak taky ta lenost. To se netýká čistě jenom chození do knihovny. Zpět k věci. Momentálně čtu Psa baskervilského v angličtině a češtině zároveň.
S mamkou jsme se ještě před minulým víkendem chtěli podívat za příbuzenstvím do Teplic. Naší škodě fabii (rok výroby 2000) ovšem v Děčíně vyhodil jeden ze tří válců, a tak jsme se v modlitbách otočili a jeli zpět domů. Cestu bych mohl ilustrovat výrokem, že i sebeklidnější řidič si za námi mohl vyrvat vlasy. Vše naštěstí dobře dopadlo.
Jak jsme si s Markétou stanovili, že každý měsíc navštívíme alespoň jednu kulturní událost, tak jsme také učinili. Poslední květnový den nás čekalo představení v prostorách mladoboleslavského divadla – Zločin v Posázavském Pacifiku. Hudební komedie z prostředí trampů a první republika byla přesně naše kafe. Všem doporučuji. Den poté jsme naposledy oslavili Den dětí.
Naše třída se přestěhovala. Jsme teď v jiné a mnohem příjemnější místnosti. Paradoxem je, že jsme třída nejméně početná a máme nejvíc lavic. To abychom prý seděli každý sami. Jakoby to něčemu pomohlo. 4. června jsme z lavic přesedli do autobusu značky Mercedes a odjeli na poznávací zájezd do Německa. S klukama jsme obsadili nejbezpečnější místa vzadu a celou cestu zpovzdálí komentovali. První zastávka byla v Drážďanech, ve městě, které znám pouze z vánočních trhů. Slunce pražilo, a tak jsme prohlídky mohutných kostelů uvítali. Obešli jsme i Semperovu operu a Zwinger. Rozchod na náměstí jsme využili k návštěvě značkového obchodu Apple, kde jsme si prohlíželi to, co nikdy mít nebudeme. Alespoň já, chudý student, to tak měl.
Další kroky směřovaly do nedaleké Míšně, odkud pochází známý porcelán. Toto místo mě opravdu nadchlo, proto z něj nemám žádné fotografie, protože jsem se krásou strmých a historických ulic pouze kochal. Míšeň mi trochu připomíná Prahu.
Ubytování jsme byli na hotelu F1. Jediné, z čeho jsem měl strach, byly ony pověstné samosplachovací toalety. Raději jsem chodil do křoví. Druhý den nás čekala prohlídka Berlína. Ten mě nijak nenadchnul. Ano, Říšský sněm, Humboltova univerzita, Fernsehturm, … jsou pěkné budovy, ale Berlín nemá to „genius loci“ nebo jak se tomu říká. Táta to dneska vystihl pěkně. Cestu zpět domů jsme dojedli řízky a těšili se druhý den do školy (ironie).
Německo mám tedy za sebou a teď mě čeká vodák a následně hned akademie. Botky do vody jsem koupil, teď už jenom konzervy a čínský polívky a myslím, že přežiju.
Snad se vám 21. prohlídka líbila a zůstanete nadále s tímto seriálem.