Přelom ledna a února se nesl, po vzoru loňského roku, v duchu plesů. Jako první na řadě byl ples čtvrťáků z našeho gymplu. Velmi jsem se na něj těšil, ale zároveň byl i dosti nervózní, neboť jsem ho moderoval.
Jako parťák mi stál po boku nejlepší kamarád ze základky Honza Bečvařík – tvořili jsme tedy staré dobré duo Honza a Honza. S moderováním plesu jsme ani jeden zkušenosti neměli, takže jsme šli do nového. Vše, myslím si, dopadlo dobře a my dostali zaplaceno. Stali jsme se tak oficiálními profesionály. Zbytek plesu si vybavuji pouze z vyprávění, neboť jsem se po stresujícím výkonu poněkud odreagoval (mírně řečeno).
Ihned za týden nás s Markétou (mojí holkou) čekal další ples, tentokráte ve Varnsdorfu (gympl Rumburk). Ten už jsem si náležitě užil jako řadový host a průměrně sebevědomý tanečník. Nesměl jsem nic přepísknout, neboť mě druhý den čekal zápas. Ten se vyvedl, i přes to, že jsem ráno chytl potaneční křeč. Tolik k mým významným událostem.
Co se děje ve světě, stíhám docela vnímat. Olympiádu sleduji v rámci možností, hokej pak budu sledovat nad rámec možností. Předpokládám, že to budou zase pěkné nervy – pro nás všechny. Martině Sáblíkové jsem fandil, aby dosáhla zlata. Škoda, že ne. Pak mi jí bylo trochu líto, když ji prezident po závodě ověnčoval polibky.
To mi připomíná také trochu politiku. Vyslovím se jednoduše: Jsem rád, že máme konečně vládu. K zahraničním událostem: ukrajinský prezident Janukovyč prý vyzval vůdce opozice, bývalého boxera Klička na duel v televizi. Tak jsem zvědav, do jaké míry to bude slovní duel, či pěstní.
Já se teď jdu však uchýlit k odpočinku. Mám pouhý jeden víkend. Pak mi opět začíná zápaso-plesová série. Těžký život dobrodruha, jak říká otec.