Dnešní díl bude netradiční, bude norský. Nelekejte se tedy, že teď přijdou dva v blízké době. Je středa večer a za okny mi sněží. Doma už jsem čtyři dny, a tak mohu s radostí prohlásit, že jsem se úspěšně zpět vrátil do normálních kolejí. Proto také píši právě dnes.
Pohodlně se usaďte, začínáme:
DEN I.
Je pondělí ráno. Pondělí, dvě hodiny ráno! Po tříhodinovém spánku se probouzím, abych si dobalil a dal poslední sbohem rodičům, jež mě doprovázejí až ke škole. 6 kluků nasedne do tranzitu a vyráží na letiště. Naivně jsme si mysleli, že to v autě dospíme. Už od Ještřebí jsme začali rozebírat teorii, kde v letadle máme největší šanci na přežití. Prý u křídel.
Letiště, teď už Václava Havla, je liduprázdné. Jdeme se na informace zeptat, jestli na palubě můžeme mít řízky. Můžeme. 3 ženy, které nás doprovází, jsou na rozdíl od nás v klidu. Dvě paní učitelky a kronikářka projektu - Verča. Odbaví nás, naloží nás a s rozbřeskem se vzneseme do vzduchu. Mraky jsou polity rudou barvou. V Amsterodamu jsme po hodině a půl. Zde musíme čekat, až nám přistaví letadlo do norského Kristiandsandu. Na norské půdě tedy staneme v odpoledních hodinách, kdy slunce už opět zachází.
Již ve tmě cestujeme společně s holandskou částí projektu do městečka Lyngdal, kde na nás čekají naše hostitelské rodiny. Představujeme si ty nejhroznější scénáře, jak už to tak bývá, ale naopak nás čekají milá překvapení. Bydlím v chorvatské rodině Loncarů. V Norsku je hodně přistěhovalců. Dům mají moderní, luxusní a obrovský. Odhaduji, že je to na místní poměry lehčí nadstandard. Snažím se konverzovat v angličtině a všem nám to jde, baví mě to. Únava mne však zažene do postele brzy.
DEN II.
Norské školy začínají až v 8.45, což je báječné. Můj hostitel, Alex, má souseda kamaráda Kjerranda - ten pro změnu hostí mého kamaráda Honzu. A takto všichni čtyři jezdíme každé ráno do školy společně. Budova školy nás opět mile překvapuje. Tři měsíce starý moderní komplex se snad ani nedá nazvat školou. Spíše jako výzkumné středisko NASA.
Zahájení projektu proběhne poklidně. Poté vyrážíme autobusem na výlet k majáku Lindesness. Konečně pořádná příroda. Výhledy na kopcovité a skalnaté pobřeží jsou nádherné. Fotíme, mluvíme anglicky, smějeme se česky. Busem popojedeme do jeskyní, kde se za druhé světové schovávali Němci. V přilehlém prostoru máme tzv. teambuildingové aktivity. Prší nám do toho, neboť jsme přímo u moře.
Navečer jdeme všichni 4 kluci do lyngdalského bazénu. Je to osmitisícové městečko, čekal jsem tedy nějaký skromný bazének. A hle, bazén rozměrů toho českolipského s mnohem více aktivitami. Nejkrásnější je, když za tmy sedíme ve venkovní vířivce a pozorujeme přístav, jak do chladné noci světélkuje. V ten okamžik jsem si řekl, že miluju Norsko.
DEN III.
Ráno se víceméně opakuje. Ve škole pak přehráváme filmy o školách. My pouštíme náš vítězný klip a sklízíme velký úspěch. Už teď se prý všichni těší do Česka. Poté se rozdělujeme do pracovních skupin, chodíme po městě, fotíme, povídáme. Je nám fajn. Počasí je nádherné, slunko svítí, mraky žádné. Na odpoledne se vracíme do rodin. Moc času na sebe nemám, vše jde moc rychle.
Večer nás čeká zahájení adventu. Není to jako u nás, že se město sejde na náměstí, kde jsou stánky s blikátky, rozsvítí se stromeček, pustí ohňostroj a jde se domů. Nejprve jsme se sešli v jednom z místních patnácti kostelů a odtud vyrazil velký zástup na cestu. Tu nám osvětlovali nosiči s loučemi. Museli jsme být ticho. Atmosféra nádherná. Šli jsme podél světýlek a pokaždé se zastavili u stanoviště, kde nám byla živě přehrána nějaká etapa příběhu o Kristovi. Takto jsme došli až k příchodu tří králů. Představení bylo s dobovými obleky a nádherně udělané. Všechny nás to moc ohromilo.
DEN IV.
Dnes se jelo na další výlet autobusem. Opustili jsme kopcovitou krajinu a přejeli do míst, kde byla všude rovina. Pro Norsko oblast netradiční, avšak okouzlující. Všude byly statky a pole. Zastavili jsme u moře. Všichni ostatní šli v poklidu s fotoaparáty v ruce, jen my Češi jsme jak malé děti vyběhli s jásotem. Pobíhali jsme po pobřeží. Povrch byl travnatý a zvlněný, nekonečný. To jsme se vyblbli.
S mluveným komentářem jsme projeli další úseky a zastavili tentokráte na kamenné pláži. Opět všichni v klidu, jen my skotačili po kamenech a lezli na ten největší. Veselé na tom bylo, že jsme svou radostí nakazili Nory, kteří lezli s námi. Od pobřeží jsme přešli na skalnaté vyvýšeniny, kde nesmírně foukal vítr. Stanuli jsme téměř kolmo ke skalám a vítr nám neumožnil spadnout. To bylo taky něco. Do busu jsme přišli opět jako poslední.
V Lyngdalu byla zastávka v nákupním centru. Nic jsme nekoupili, vše je moc drahé. Odpoledne stráveno opět v rodinách.
Večer nás čekal závěrečný večírek. Sešli se všichni rodiče, učitelé a účastníci projektu. Připraven byl raut. Největší rozruch panoval tradičně v české sekci. Od města jsme dostali dary. Na úplný závěr se tancovaly tradiční místní tance. Opití veselostí a radostí jsme se po deváté rozešli.
DEN V.
Turci, Maďaři a Poláci odjeli. Zbyla jen norská, holandská a česká sekce. Musel nám být vymyšlen na rychlo náhradní program. A to sice natočit během tří hodin film. Znělo to nemožně, a také se to tak naplnilo. Ještě ke všemu ta neorganizovanost naší skupiny. Během tří hodin jsme se tedy spíše mezi sebou bavili, jak strávíme odpoledne. Bylo to jasné. Všichni Češi s Nory do bazénu.
Odpoledne bylo boží. Skákali jsme z pěti metrů, sjížděli skluzavky a vše to natáčeli na GoPro kameru. Když se stmívalo, opět jsme nalezli do vířivky a trávili zde společně poslední chvíle. Tomu se říká družba.
Naše myšlení se přes týden přeorientovalo na to anglické, takže se stalo, že jsme my kluci mezi sebou nemluvili ani česky. Poslední večeře byla výborná. Jediné, čeho jsem se obával, bylo, že do kufru nenarvu věci. K půlnoci se zdařilo, a tak jsem mohl pokojně usnout.
DEN VI.
Bus z Lyngdalu do Kristiansandu odjížděl v 8 ráno. Loučení bylo těžké, a tak se neobešlo bez slz. Nejspíše si nás mladé Norky tak oblíbily, že to jinak nešlo. Některým z nás i poslaly dopis na rozloučenou. Nechtělo se nám pryč z toho úžasného místa. Nic světlého nebylo před námi. Neustálé čekání. 3 hodiny na letišti v Kristiansandu, 6 hodin na Schipolu.
Byli jsme natolik znaveni, že jsme si jen sedli na pizzu a povídali. Nic víc. Den opět vystřídal noc a nás čekal poslední let. Letadlo sebou často házelo. Nikdo z nás tedy oka nezamhouřil. Kýžené přistání na české půdě se uskutečnilo v půl jedenácté v noci. Cestu z Prahy jsme už moc nevnímali. Opakovali jsme si zážitky a historky. Ano sice nás doma čekaly rodiny a vlastní postele, ale do Norska jsme se opravdu zamilovali. Zájezd nás všechny víc sblížil a řekli jsme si, že cestu na sever musíme uskutečnit alespoň ještě jednou.
P. S.: V Česku je větší zima!