Udeřil hurikán? Víte, jak se dělají nejlepší tamales? Sežral Pepu děsivý had? Tři českolipští dobrodruzi - Filip, Linda a malý Pepa - na své misi v Mexiku, kde vyučují tamější obyvatele angličtině. Jak pokračuje jejich putování?
Rina nakonec Bacalar nezasáhla. Celému regionu se ulevilo. Z každého hurikánu se rodiny vzpamatovávají i několik let. Málokdo si zde může dovolit spořit, a tak i pořízení nové střechy či dveří může být otázka měsíců či let. Každoročně se přitom nad Karibikem zformuje hurikánů přibližně deset. A tak o víkendu spadl kámen ze srdce i lidem z Buenavisty.
A právě mayské vesničce, do které dojíždíme z Bacalaru vyučovat, bude věnován můj dnešní příspěvek.
Pepa provází diváky Buenavistou...
Buenavista, součást "okresu Bacalar", může mít odhadem několik stovek obyvatel a působí dojmem malé vesničky ztracené v džungli. Nefungují zde mobilní telefony, ani internet. Jednotlivé rodiny se snaží uživit pěstováním kukuřice, celá komunita pak doufá v dodatečné příjmy z ekoturismu. Vesnička leží na břehu nádherné laguny a provozuje "plovárnu s restaurací". Turisté mohou na tomto romantickém místě přespat v chatičkách, tzv. cabaňas.
Ve vesnici jsou dvě školy, jedna pro první stupeň, druhá pro druhý. Střední škola zde není a málokterá rodina si může dovolit posílat své dítě (natož děti) studovat do několik desítek kilometrů vzdáleného města.
Bez internetu, snazšího přístupu ke vzdělání a angličtiny je fungující ekoturismus zatím spíše odvážným snem. Chybí propagace lokality i kvalifikovaná pracovní síla. Podle vývoje našich kurzů, které mají velký úspěch hlavně u dětí, lze očekávat zásadní změny až s další generací.
Srovnání kurzu dospělých a dětí po měsíci studia
A tak v krátkodobém horizontu nezbývá než se dál soustředit na pěstování kukuřice.
Už jsem se ve svých článcích zmiňoval o našem příteli a spojce United Vision v této oblasti Mexika, Noém. Tento mladý sympaťák, který zde pro United Vision odvádí skvělou práci, je šéfem vlastního rozvojového projektu Vinculo Comunitário. Tato organizace si, stejně jako ta naše, klade za cíl pomáhat rozvíjet podobná místa jako je Buenavista.
A tak Noé pracuje na nápadu, jak lidem v této malé vesničce pomoct. Z velmi kusých informací jsem pochopil následující. Noé nejprve provádí obecný průzkum terénu. Z knih a publikací zjišťuje, čím se v dané oblasti lidé živili v minulosti, jak se průběžně měnily podmínky a jaká je situace nyní. Je nutno nastudovat mnoho podkladů, od sociologických a demografických studií, až po charakteristiky zdejší půdy a tradiční způsoby jejího obhospodařování mnoho století nazpět.
Ve druhé fázi Noé obchází rodiny a žádá o rozhovor. Zdaleka ne všude je přijat. Snaží se zjišťovat, jak lidé přemýšlí, jaké mají předsudky, čeho se bojí, jaké mají problémy, proč si myslí, že se jim stále zmenšuje úroda kukuřice, jaké pěstitelské postupy používají apod.
Na základě důkladné analýzy prvních dvou kroků pak sestavuje strategii, kterak vesničanům pomoci. Zde ovšem nastává pro mne nejzajímavější část jeho práce. Očekával bych, že Noé prostě navrhne pro komunitu lepší způsob, jak jednotlivá políčka efektivněji obdělávat a jak společně postupovat. Vzhledem k intenzivnímu studiu podkladů a možnosti konzultovat odborné otázky z experty by to neměl být zas až tak velký problém.
Jenže Noé tvrdí, aspoň pokud jsem jeho slova dobře pochopil, že samotná existence vypracovaného projektu není v žádném případě zárukou úspěchu. Prvním předpokladem je změna myšlení lidí. Je nutné zapracovat na odbourání jejich předsudků a vzorců myšlení, které se formovaly celé generace. I sebelepší projekt zůstává pro většinu slabě vzdělaných vesničanů jen málo srozumitelnou směsicí slov a čísel, které jim navíc přináší úspěšný člověk z velkého města, který s jejich situací nikdy neměl nic společného. Zlomit počáteční nedůvěru a najít cestu, jak změnit jejich uvažování, to je těžký úkol. A tak Noému držím palce. Jeho přístup se mi líbí.
Také my jsme se z počátku potýkali s nedůvěrou. Je třeba to chápat. Většina obyvatel se během svého života pravděpodobně nedostala o moc dál než do sousedního Bacalaru. Jak mají mít důvěru v bělochy z druhého konce světa, kteří tvrdí, že je a jejich děti chtějí učit angličtinu a nic za to nechtějí.
Naštěstí pro nás je ale Buenavista malou, poměrně izolovanou vesničkou, kde se lidé navzájem znají a jsou v každodenním kontaktu. A tak pokud sem dojíždíte dvakrát týdně vyučovat dvacet studentů, je velká šance, že se o vás rychle dozví i ostatní příslušníci komunity. Rodiny jsou zde početné a bělochů vyučujících angličtinu jako šafránu.
A tak jsme s každým dalším týdnem a každou další návštěvou potkávali při průchodu vesnicí stále více a více usmívajících se lidí. Jako bychom v jejich nesmělých úsměvech směli nalézat pocity vděku a respektu. Jako by nám jejich úsměvy říkaly: "Víme, kdo jste, a vážíme si vaší práce."
Já osobně jsem si z Buenavisty zatím odnesl čtyři silné, nezapomenutelné zážitky.
Prvním byla návštěva u chudé, leč pohostinné rodiny Prudéncia. O té jsem již psal v jednom z předchozích článků.
Návštěva u mayské rodiny
Druhým krásným zážitkem byla první hodina s dospělými studenty. Úžasná atmosféra nedávala tušit, že za pár týdnů zbude v kurzu jen hrstka vytrvalých a dostatečně motivovaných jedinců. Ale budiž.
První hodina
Třetím silným zážitkem byla návštěva rodiny jedné z mých studentek. Ta nás k sobě domů pozvala nečekaně hned po skončení středeční výuky. Na programu byla především ukázka tradiční přípravy "tamales". Tak je má totiž nejraději strýc, který přijel z Chetumalu na návštěvu. Do listu banánovníku se zabalí kukuřičné těsto, které se peče na rozpálených kamenech zakopaných v zemi, přikrytých vrstvou palmových listů a zaházených hlínou. Je to poměrně pracný způsob, který se používá málokdy. Takto připravené tamales ale údajně chutnají nejlépe.
Tak jako byl tradiční rituál nevšedním zážitkem pro nás, byli jsme i my zajímavým zpestřením večera pro celou Mariinu rodinu. Byl to velmi příjemný podvečer s mnoha zvídavými dotazy z obou stran. Mezikulturní informační výměna i s pohoštěním. Po setmění nás strýc ve svém "bouráku" odvezl až na zastávku autobusu k hlavní silnici. I to byl zážitek.
Do Buenavisty ale jezdím rád ještě z jednoho důvodu. A tím je Don Pedro. Pro mnohé je to možná jen obyčejný stařec obhospodařující místní plovárnu, mne ale čímsi přitahuje. Jakoby v sobě měl něco magického. Sám to neumím pojmenovat. Jednou je přátelský a žoviální, jindy zamyšlený a nemluvný. Pokaždé se mu ale v očích zračí jakási moudrost, pokora a respekt.
Při poslední návštěvě, když zrovna s kolegy upravoval zeleň v areálu plovárny, jsem jej požádal, zda-li by mne nevyučoval mayštině. Zdál se být potěšen. Usedli jsme společně na houpačku a já si větu po větě foneticky zaznamenával přepis jeho slov.
Postupem času se Don Pedro rozpovídal i o svém životě. Zaujala mne informace, že jako dítě vychodil pouze první dvě třídy základní školy. Víc mu nebylo dopřáno. Zbylé tři roky, aby dokončil první stupeň, absolvoval až v dospělosti díky speciálnímu vzdělávacímu programu. Číst a psát se tak naučil až ve svých třiceti letech.
Seděl jsem v indiánské vesničce na houpačce se sedmdesátiletým starcem, který mi klidným hlasem vyprávěl o svém mládí. Nerozuměl jsem zdaleka všemu, ale nijak zvlášť mi to nevadilo. Občas jsem dokonce v myšlenkách opustil dějovou linii příběhu a pobaveně se zamýšlel nad absurdností situace, ve které jsem se jako učitel angličtiny z České Lípy nacházel. Chuť a ochota pracovat jako dobrovolník mi znovu umožnila prožívat cosi jedinečného.
Několikrát jsme se nenápadně podíval na hodinky. Don Pedro vyprávěl a vyprávěl, čtvrtá hodina odpolední se blížila s každou jeho větou. Dlouho jsem ho ale nedokázal přerušit. Chtěl jsem být svému příteli dobrým posluchačem.
Toho dne jsem prvně nepřišel na hodinu včas.
Pokračování příště
-------------------------------
Na cestu spolu s Filipem a Lindou vyrazil i malý Pepa, který bude Lindě pomáhat s výukou dětí. Zde je další část jeho soukromé fotogalerie z cest...
POZOR STRAŠIDELNÉ!
Hadů je tu spoustu. Fuj, hnus.
Když jsem na jedné návštěvě objevil tuhle fotku, trochu se mi začalo stýskát po té naší bezhadé zemi. Ale co. Já to nějak zvládnu. Pic!
