O angličtinu je velký zájem. Co s mexickou dochvilností? Co je to indiánská krev? A jak se má maňásek Pepino? Tři českolipští dobrodruzi - Filip, Linda a malý Pepa - na své misi v Mexiku, kde vyučují tamější obyvatelé angličtině. Jak pokračuje jejich putování?
Už když jsme malou mayskou vesničku opouštěli, byl jsem si téměř jist, že se do ní rychle vrátíme. Zážitky z povídání s duchovním vůdcem komunity, sedmdesátníkem vypadajícím na padesát, donem Pedrem, i z návštěvy oč chudší, o to pohostinnější rodiny Prudéncia byly neuvěřitelně silné. A byly lákavým příslibem další porce silných emocí.
Nechtěl jsem se unáhlit a něco lidem z Buenavisty předčasně slíbit, a tak jsem si s myšlenkou zahájení kurzů právě tam pohrával ještě cestou zpět do Bacalaru. Zaujal mne donem Pedrem líčený zájem o angličtinu a vlastní uvědomění obyvatel vesnice, že bez angličtiny nebudou turisté a bez turistů nebudou peníze. A bez peněz se těžko žije i v indiánské osadě.
Zkrátka a dobře, motivace vycházející od samotných studentů je tím nejdůležitějším prvkem. Bez ní to nejde. S určitou dávkou nervozity a vzrušení v hlase jsem Lindě a Noému navrhl, abychom oproti původnímu plánu začali dávat hodiny i v Buenavistě. A to pokud možno co nejdříve. Nepřekvapilo mne, že neměli námitek. Dojmy z úžasného odpoledne jsme museli mít všichni podobné.
Už ve středu bylo jasné, že se nám v Bacalaru nepodaří začít s výukou dřív než po týdnu pobytu, tedy po víkendu. Byli jsme natěšení, že se ihned po příjezdu vrhneme do práce a začneme vyučovat. Bohužel, v Mexiku věci takto rychle nefungují. Ještě dnes jsme se, mimochodem, stále ještě probouzeli v Aldrinově kanceláři připomínající spíše garáž.
Jenže indiánská vesnice, to nemusí být Mexiko. Do Buenavisty jsme se tedy všichni vrátili hned druhý den, abychom donu Pedrovi navrhli, že jsme ochotni do jejich osady dvakrát týdně dojíždět a vyučovat jak děti, tak dospělé. Byl ale už čtvrtek a my si troufli vyjádřit na zdejší poměry velmi odvážné přání - začít s výukou již v sobotu.
Náš starý indiánský přítel, jenž mluví lépe maysky než španělsky, pokýval uznale hlavou. Sice se ani neusmál, ani neodtrhl svůj pohled od země, ale něco mi říkalo, že má z našeho návratu radost. Navrhl, že za vlastní peníze nechá ve vesnickém rozhlase novinu o příležitosti studovat angličtinu s českými přáteli vyhlásit a že my bychom měli dorazit ještě v pátek, abychom se dohodli s řediteli škol na počtech dětí. Studentů prý bude dost, o to se nemusíme bát. S mexickými sliby už mám nějaké zkušenosti, takže jsem si od jeho slov příliš nesliboval.
V pátek ráno jsme na jinak perfektně fungujícího Noého čekali marně. Nedorazil. Zaspal. Museli jsme se tedy s Lindou do Buenavisty vydat sami. Naše první samostatná cesta mimo Bacalar. Vydali jsme se na poslední autobus, který nás mohl do vesnice přivézt před zavřením škol. Pracovnice na terminálu nás šokovala zprávou, že právě tento spoj se dnes dopoledne pro nízký počet pasažérů rozhodli zrušit. Poradila nám, ať si stoupneme k silnici a zkusíme počkat, jestli nám nezastaví některý z mikrobusů. Za necelou hodinku jsme měli úspěšně obejité obě základní školy, včetně památečních fotografií s učitelskými sbory. V dobrém rozmaru jsme se vydali směrem k plovárně.
Don Pedro, tak jako vždycky, seděl pohodlně uveleben na plastové židličce v otevřených prostorách prázdné restaurace. Již ze vzdálenosti několika kroků nás žoviálně zdravil svým mayským "bišabel". "Bišabel" zaznělo i od nás a on se usmál. Dali jsme se do řeči. Ta se záhy znovu stočila na téma "těžký život na vesnici". Snažil jsem se moudrému starci klást konstruktivní otázky ohledně možných alternativ a řešení, ale kromě angličtiny, propagace vesnice a vybudování zavlažovacího systému se nám jiné východisko najít nepodařilo.
"Podívej", povídá rozvážně a ukazuje rukou ke dvěma mladým lidem na molu. "To jsou turisté. Měli by za koupání zaplatit. Aspoň pět nebo deset pesos, ale zaplatit. Areál musíme udržovat a upravovat, aby byl hezký. To stojí peníze." Na můj zbytečný dotaz, zda-li v tomto případě k zaplacení došlo, jen rezignovaně zavrtěl hlavou. Zapochyboval jsem, zda-li těm lidem o symbolickém vstupném vůbec někdo z místních řekl. Zdáli se mi na to až příliš hodní, skromní a pokorní.
Ze zdánlivě bezvýchodné situace Buenavisty na mne znovu padl tíživý pocit soucitu a smutku. Když don Pedro skončil své vyprávění, s pocitem provinění jsem zatoužil schladit své rozpálené tělo v průzračné vodě laguny. "Jen běžte," vybídl nás indiánský stařík. A zavolal na Prudéncia, aby nám přinesl dvě limonády. Když jsme začali hledat peněženku, trval na tom, že pro nás je to gratis. Na molu jsme pak narazili na několik rozházených plechovek od piva. V tu chvíli jsem ty arogantní turisty nenáviděl víc než don Pedro s Prudénciem dohromady.
Další den jsme se do Buenavisty vydávali znovu. Tentokrát dorazil i Noé. V plánu byla informační schůzka ohledně nabízených kurzů a po jejím skončení rovnou zahájení prvních výukových lekcí. Jak s dětmi, tak s dospělými. Vybaven předchozími několikanásobnými zkušenostmi z Huasky a Rio Mansa, nic konkrétního jsem si od toho odpoledne nesliboval. Linda vypadala nervózní. Já věděl, že šance, že skutečně začneme učit, je tak padesát na padesát.
Ve tři hodiny se na plovárnu začaly trousit první děti. Odhadem jich ale nebylo víc než patnáct a přítomné dospělé by člověk spočítal na prstech jedné ruky. Byl jsem rád, že jsem si nedělal plané iluze a ušetřil si tak zklamání. Don Pedro nicméně dál trval na svém, "Klid, bude jich dost." Co mne zaujalo na první pohled, byla zřejmá plachost a nedůvěra shromážděných. Na konverzační ani organizační otázky téměř nikdo neodpovídal, především dospělí se zdáli být až nepřirozeně nepřístupní. Indiánská krev.
Odvedli jsme si s Lindou nejpočetnější skupinu nejmenších dětí do školy a nechali Noého, aby na plovárně zaznamenal jména všech ostatních uchazečů o studium. Za hodinu měli všichni dorazit do budovy místní základní školy. Po skončení kurzu s nejmenšími si Linda vezme děti o něco starší a já odučím kurz dospělých. Pokud budou obě skupiny málo početné, spojíme je v jednu. Učit samostatně pět lidí nemá cenu.
Lindu čekala velká premiéra. Protože ne všechny děti ale měly sešity, byly pro ně poslány domů a začátek kurzu se o něco posunul. I po určené hodině začátku se ale do třídy k našemu překvapení trousily další a další děti. Původní počet čtrnácti požadovaných žáků se nakonec téměř zdvojnásobil ... Větší křest ohněm si Linda nemohla přát.
Zpočátku to rozhodně nebylo lehké ...
Nasazení paní učitelky nepolevovalo...
A vyplatilo se!
Po necelé první hodině výuky již bylo možné vidět první opravdové pokroky.
V pět hodin jsem konečně přišel na řadu i já. Nastal okamžik, na který se vždy těším snad nejvíc z celé mise. Dospělí studenti sedí v lavicích a těžko se perou s nezvyklou situací. V hlavě se jim musí honit spousty otázek. Proč tu sedím? Proč nás ten cizí člověk z daleka vůbec chce učit anglicky? Co za tím vězí? Nejsem na to moc stará? Co když budu nejhloupější z celé třídy? Co když se mi budou ostatní smát? Nikdy jsem se anglicky nenaučila, proč by to mělo fungovat teď?
Bezprostřední okamžiky po zahájení kurzu panuje vždy stejně napjatá atmosféra. V o něco menší míře se s tím setkávám na prvních hodinách i u českých studentů. Nejistota. Nedůvěra. Dospělí v lavicích se přitom snaží tvářit nenuceně, bez zájmu, jako by je případný neúspěch nemohl vyvést z míry. A přitom bych se vsadil, že v hlavě mají pravý opak.
A pak nastává ta nejkrásnější fáze. Fáze postupného roztávání a zjišťování, že na to mají opravdu všichni...
Při loučení už dochází na první stisky rukou, vřelá slůvka díků a tradiční nesmělé "good-bye". Pro tyhle okamžiky stojí za to jezdit na druhý konec světa. Prostě paráda!
-------------------------------
Na cestu spolu s Filipem a Lindou vyrazil i malý Pepa, který bude Lindě pomáhat s výukou dětí. Zde je další část jeho soukromé fotogalerie z cest.
Přátelé, Olé. Vyrazili jsme s Filipem na chlapáckej dobrodružnej vejlet.
Dal jsem si surfa na kapotě. Jízda!
A to byl cíl. Největší duha v Mexiku. Prej. A to znamená, že na konci bude největší poklad! Muhehe.
