Dnes je 25. 11. 2024
svátek má Kateřina

Mise Mexiko, díl 3.: První dny v Bacalaru

Mise Mexiko 3

Už jste spali v houpací síti? Víte, koho sbalil Pepik? Miro Žbirka v Mexiku? Tři českolipští dobrodruzi - Filip, Linda a malý Pepa - na své misi v Mexiku, kde vyučují tamější obyvatelé angličtině. Jak pokračuje jejich putování?

Z prvotního šoku jsem se oklepal rychleji než Linda. Kluci přeci říkali, že je to jen provizorní řešení na jednu, dvě noci. Že co nevidět zajdeme za starostou a přestěhujeme se do oficiálních prostor, jež nám městečko Bacalar, coby dobrovolníkům partnerské organizace United Vision, poskytne. 

Kluci se odebrali dopřipravit "koupelnu" a my s Lindou si konečně mohli trochu odpočinout. Položili jsme bágly na zem, ještě jednou se na sebe nevěřícně podívali a museli se smát.

S velkou námahou jsem dofouknul matraci. Byla horká tropická noc a v denním sluncem rozpálené kanceláři to dalo zabrat. Chvíli na to Noé navrhl, aby nám Aldrin přinesl ještě hamaky. Pro případ, že bychom si chtěli zkusit spát v houpací síti.

Během chvíle visely napříč "naší ložnicí" dvě dlouhé, barevné hamaky. První pokusy o vyzkoušení pohodlnosti jasně prozradily náš středoevropský původ. Kluci se museli dobře bavit. V hamace se totiž neleží podélně, nýbrž diagonálně, aby člověk neměl příliš ohnutá záda. Dobře se bavil i little Pepa, který následně navrhl natočit instruktážní video pro případ, že by noví dobrovolníci byli podobní ignoranti jako my dva.

Před rozloučením jsme ještě s Noém připravili agendu na pár následujících dnů. Vyučovat jsme chtěli začít co nejdříve, přípravnou a organizační fázi jsme chtěli zkrátit na minimum. O tom, že se během jednoho, dvou dnů přestěhujeme do důstojnějších prostor, nás ani nenapadlo pochybovat.

Noé nasedl do auta a odjel, Aldrin se rozloučil a odešel do domku na druhém konci zahrady. Zůstali jsme s Lindou sami. Naše první nocování v úplně neznámém městě na druhém konci světa. Užili jsme si ještě trochu neplánované legrace s uvelebováním se v hamakách, ale nakonec se nám to jakžtakž povedlo. Noc byla horká. A dlouhá.

Vinou vedra, komárů, v bezprostřední blízkosti štěkajícího psa a nulových zkušeností se spánkem v houpací síti jsme se ráno vzbudili poměrně časně. Ač dosti nevyspalí, začali jsme do počítačů s vervou bušit první dojmy. Život v Aldrinově "kanceláři" má dvě neoddiskutovatelné výhody. Jsou tam větráky a když máte štěstí, i slabý signál pro připojení k internetu.

Aldrin dorazil až po 9. hodině. Z jeho výrazu jsme pochopili, že by bylo dobré, kdybychom si znovu spakovali všechny věci, odvlekli je k němu domů a on mohl do půl třetí otevřít svoji kancelář.

Když byla místnost opět vyklizená, vyrazili jsme v doprovodu Aldrina do místní školy Normal, kde je jeho matka zástupkyní ředitele. Normal je menší universita, kde se vzdělávají budoucí pedagogové. Pominu-li přibližně hodinové čekání na schůzku s ředitelem, vše probíhalo perfektně. Ředitel byl velmi příjemný, nabídl nám k dispozici své učebny a vyjádřil přání, abychom pokud možno nabídli kurzy i jeho studentům, budoucím učitelům. Vzdělávat budoucí pedagogy, to dává smysl. Plácli jsme si a já přislíbil škole Normal alespoň jeden kurz čítající 20 frekventantů.

Další důležité schůzky pak měly proběhnout až v dalších dnech, takže jsme s Lindou měli šanci trochu se po Bacalaru porozhlédnout. Největším lákadlem je rozhodně sladkovodní laguna táhnoucí se do neuvěřitelné délky 52 kilometrů. Voda je průzračně čistá, teplá a na různých místech se pyšní celkem sedmi odstíny modré barvy. Proto se jí také říká "laguna sedmi barev" a v následujících článcích se jí určitě ještě budu dostatečně věnovat.

Jinak je Bacalar městečkem, jež si i přes svá turistická lákadla (kromě laguny je zde třeba i menší původní pevnost s muzeem) udržuje naprosto jasně zřetelné rysy mexického venkova. Žádné kýčovitě zastřižené trávníky, žádné luxusní obchody a restaurace. Naopak, svým způsobem drsný, neúhledný, férově upřímný venkov s životem málo odlišným od toho, jež zde panoval před turistickou revolucí.

Hledáte-li kousek tropické ráje uprostřed brutálně pravdivé, každodenní reality mexického venkova, pak by pro vás Bacalar mohl být tím pravým.

A nebyl by to náš little Pepa, aby si nevynutil natočení alespoň krátkého videospotu, kterým vás všechny domů zdraví a kterým se vás pokusí naučit pár základních frází ve španělštině.

Během prvního týdne bylo nutné obejít partnerské organizace, školy, úřady apod. V Mexiku se málokdy povede domluvená schůzka napoprvé, lidé zde mají podivný dar nenacházet se na místě, kde jsou zrovna očekáváni. Pro Evropana to znamená jediné - nervy konstantně na pochodu.

Hlavním cílem intenzivního zařizování bylo seznámení široké veřejnosti s možností studovat angličtinu s českými dobrovolníky. A tak Linda s Pepou a Noém vystoupili v televizi (!), vylepovali jsme letáky a natočili spot, se kterým ulice Bacalaru brázdil chlapec na motocyklu. Jen místo nám dobře známého "brambory, novéééé brambory, brambory, kupte si brambory" hlásil něco o České republice a United Vision. Během natáčení spotu jsme zjistili, že Aldrin by mohl být mexickou kopií Miro Žbirky.

Několik dohodnutých schůzek nakonec odpadlo, takže se naskytla šance porozhlédnout se po okolí. Zamířili jsme do malé mayské vesničky Buenavista. Jedná se patrně o jednu z nejizolovanějších vesniček v regionu, neboť v ní nenajdete ani připojení k internetu, ani pokrytí mobilní sítí.

Už vjezd do vesničky mi připomněl Chinanteky a Rio Manso. Zahřálo mne u srdce. Polovina obydlí ze dřeva se slaměnou střechou, druhá polovina z betonu. Mezi jednotlivými domky džungle. Nejen malé děti si nás nenápadně a se zájmem prohlížely. Uzavřená komunita, kde stále ještě funguje pospolitost a komunitní způsob života.

Dorazili jsme k laguně, kde místní provozují restauraci, velmi dobře a pečlivě udržovanou plovárnu a několik velmi skromných chatiček - cabaňas. Přivítal nás don Pedro, sedmdesátiletý May, jenž se v komunitě musí těšit velké oblibě i respektu a jenž se zřejmě nikdy nikomu nedívá zpříma do očí. A dal se do povídání.

Hovořil o velmi těžkém životě na vesnici, kde se vše odvíjí od úrody, resp. neúrody kukuřice. Pokud je dobrá sklizeň, je z čeho žít. Pokud se dostatek kukuřice neurodí, nastávají pro celou vesnici závažné existenční potíže. Bohužel druhá varianta nastává častěji. Jednak vlivem extrémního počasí, a pak kvůli skutečnosti, že místní půda je sice velmi úrodná, nicméně rychle dochází k jejímu vyčerpání. Po každém roce úrody potřebuje tři další roky na vzpamatování.

Don Pedro mluvil tiše a rozvážně. Pokračoval o tom, že jediným zdrojem příjmů tak zůstávají turisté. Ti ovšem vezmou Buenavistu útokem jen čtyřikrát do roka, v období nejvýznamnějších mexických svátků. V tyto dny se na malé plovárně údajně tlačí stovky hostů. Zbytek roku ale areál zeje prázdnotou. A přesto je nutné jej udržovat v dobré kondici, co kdyby náhodou nějací turisté přecijen dorazili. Průběžná údržba ovšem stojí peníze a těm se místním zle nedostává. A vláda indiánské vesnici pomocnou ruku podat nechce. Stačilo by zafinancovat zřízení studny a primitivního zavlažujícího systému či pomoct s propagací.

Z jeho povídání mi bylo smutno. Areál skutečně vypadal čistý a udržovaný. Don Pedro vyjádřil přání, abychom v další fázi projektu, až přijedou noví dobrovolníci, začali vyučovat angličtinu i v jejich vesnici. Může to pomoci hlavně mladým, aby si našli zaměstnání v severní části poloostrova a mohli na dálku pomáhat živit své rodinné příslušníky. Mnoho se jich již do Cancúnu a podobných letovisek vydalo, ovšem bez znalosti angličtiny byli ihned posláni zpět domů.

Mlčky jsme vyslechli celý příběh, nikdo si netroufl rozvážného dona Pedra přerušit. Ten následně požádal poblíž stojícího, velmi plachého padesátníka Prudéncia, aby nám ukázal své políčko kukuřice. Nasedli jsme do auta a vydali se pár kilometrů za vesnici. Políčko byl dost honosný název pro pár rostlin kukuřice rostoucích v džungli. Letos prý úroda bude znovu špatná. Kvůli deštivému počasí napadl většinu rostlin škůdce, se kterým si místní nevědí rady. Dle slov Noého je přitom na úrodě kukuřice, stejně jako rodina Prudéncia, existenčně závislá naprostá většina vesnice. Obhospodařovat kus džungle a doufat, že počasí bude kukuřici přát.

Když nám Prudéncio své napadnuté políčko ukazoval, nikomu nebylo do řeči. Ovzduší jakoby se prosytilo určitým nevyřčeným něštěstím visícím ve vzduchu. Do vesnice jsme se navraceli téměř mlčky, každý ponořen do svých vlastních úvah. Marně jsem se snažil přijít na to, co by tak brutální závislost celé vesnice na úrodě kukuřice mohlo zmírnit. Ti lidé skutečně nemají z čeho žít. Musí obracet každé peso, nemají co prodávat, nemohou si dovolit posílat své děti do školy v jiném městě. Jen cesta a oběd prý přijdou jedno dítě každý den na 100 pesos (150Kč). Synové a dcery tak budou patrně odkázáni na prožítí životů stejně složitých jako jejich rodiče.

Z povídání dona Pedra a návštěvy políčka stále mlčícího Prudéncia mi bylo těžko. Potřeboval jsem se navrátit domů a rychle se ze svých pocitů vypsat. Dostat je ze sebe. Než jsme se ale stihli rozloučit, Prudéncio nás pozval k sobě domů. A k mému zděšení nás jeho rodina začala hostit... Mne, Lindu, Aldrina a Noého. Čtyři dospělé lidi...

Spadla mi čelist.

A když jsem si cestou zpět celé emocemi nabité odpoledne rekapituloval, nebylo daleko k slzám dojetí. Již poněkolikáté se mi vybavil příjezd k Chinantekům do Rio Manso...

Pokračování příště

 

-------------------------------

Na cestu spolu s Filipem a Lindou vyrazil i malý Pepa, který bude Lindě pomáhat s výukou dětí. Zde je další část jeho soukromé fotogalerie z cest.

Narozdíl od Lindy a Filipa jsem nikam nemusel jezdit. Dal jsem hawájos před večerní párty.

Párty suprová. Klofnul jsem dvě kočky. Helgu a Ndahepuluku. Jízda.

Pak jsem musel jít zase hákovat. Ale byl to príma den. Tě pic.