Uvízli jsme na mexické okresce. Byla noc. Všude tma a ticho, nejbližší vesnice 20 kilometrů. Tři českolipští dobrodruzi - Filip, Linda a malý maňásek Pepa - na své misi v Mexiku, kde vyučují tamější obyvatele angličtině. Jak pokračuje jejich putování?
Samuel znovu otočil klíčkem v zapalování. Marně. Automobil nevydal ani hlásku. Odtlačili jsme vůz ke krajnici a začali přemýšlet, jak se z nastalé šlamastyky dostat.
Mávání na čas od času projíždějící řidiče nepomáhalo. Nikdo si v noci a na opuštěném místě netroufl zastavit. K mému překvapení ani policejní jeep. Kdo jiný by vám už měl podat pomocnou ruku v takové situaci? V tu chvíli mi začalo docházet, že situace je mnohem vážnější než jsem si původně byl ochoten připustit.
Imelda, majitelka vozu, se přikláněla k verzi, že nám došel benzín. Že nám na nové čerpací stanici prostě žádný nenatankovali. To se prý u nových benzínek občas stává.
Já se spíš přikláněl k názoru, že zastavení automobilu souviselo s nárazem podvozku o silnici po průjezdu dalšího z obřích výmolů. Těch je mezi Coatepecem a Jalcomulkem nepočítaně.
Nebylo zbytí. Bez pomoci někoho třetího jsme byli namydlení. Imelda zavolala svým příbuzným do Coatepecu, aby nám dovezli benzín.
Mezitím konečně zastavil jeden z projíždějících vozů. Řidič odvezl Dona Samuela s Donem Martinem do Jalcomulca pro pomoc. I přes nabídky abychom se nechali odvést do vesnice spolu s nimi, jsme se rozhodli držet basu a zůstat s trosečníky. Coby jediný zbylý muž jsem to bral jako morální povinnost. Mohl jsem se cítit důležitě. Stále jsem si nebyl ochoten připustit nebezpečnost celé situace. Až později jsme se dozvěděli, že v těchto místech již došlo k několika přepadením nočních a večerních autobusů.
Čekání bylo nekonečné. Byli jsme k smrti unaveni po náročném odpoledni, téměř tříhodinové výuce se čtyřiceti studenty ve značně stísněných podmínkách (viz minulý článek), a měli hlad. Blížila se desátá hodina večerní a my stále trčeli ve tmě kdesi uprostřed mexické pustiny.
Po hodině a půl čekání jsme se konečně dočkali. Spolu s Martinem a Samuelem dorazil z Jalcomulka i mladý automechanik. Přivezli benzín, který se pomocí narychlo vyrobeného trychtýře z petlahve pokoušeli přelít do nádrže. Po několikaminutovém snažení se akce zdařila. Bohužel, Imeldin automobil to neobměkčilo.
Bylo nutné dostat porouchaný vůz do dvacet kilometrů vzdálené vesnice samospádem. Vzhledem k tomu, že téměř celá silnice z Coatepecu (1.200 m. n. m.) do Jalcomulka (350 m. n. m.) klesá a Samuel se ukázal jako šofér nebojsa, nebyl to až takový problém.
My ostatní jsme si vylezli na korbu mechanikovy dodávky a adrenalinovou noční jízdu si užili po svém. Byl to mazec! Vysoká rychlost (bylo potřeba stačit nebrzdícímu Samuelovi řítícímu se v porouchaném voze dolů do vesnice) generovala nepříjemný studený vítr, viditelnost byla mizerná a výmoly rozměrů malých kráterů četné.
Po příjezdu do Jalcomulka jsme se rozloučili. Imelda spolu s dalšími pěti (dva v něm již byli!) lidmi přelezla do malého osobního vozu, ve kterém nám mezitím dorazili z Coatepecu na pomoc s benzínem další dva členové její rodiny. Všichni společně se vydali na zpáteční cestu do téměř hodinu vzdáleného města. Nebylo jim co závidět.
O tom, že náš karambol nebyl úplně náhodný, svědčí fakt, že se Imeldě auto rozbilo znovu o pár dní později a že jsme cestou obecně potkávali až podezřele moc řidičů s porouchaným vozem. Silnice tu jsou opravdu ve zbídačeném stavu. Však vláda také slíbila zjednání nápravy. Nezbývá než doufat, že nejde jen o předvolební sliby.
Po těchto zkušenostech jsme se nabídli, že budeme do Coatepecu dojíždět autobusem. To jsme ovšem neměli ani potuchy, do čeho jdeme.
Zdá se, že přepravní společnost posílá do Jalcomulca jen ty úplně nejhorší vozy. S ohledem na katastrofální stav silnice se ani není čemu divit. Když po hodině a čtvrt zběsilého kodrcání dorazíte na terminál v Coatepecu, neubráníte se pocitu, že jste se ocitli na autobusovém vrakovišti.
Rafting bez vody, aneb držte si klobouky, bude to drncat...
Čím horší jsou ale stroje, tím lepší jsou jejich šoféři. Ačkoli to s rachotícím dědečkem autobusem hází sem a tam, okna drnčí a pasažéři na svých sedadlech chvíli co chvíli nadskakují (tlumiče dávno vypověděly službu), řidiči si s rychlostí hlavu nelámou. Ženou to, co se dá, výmol nevýmol.
Jejich pohodu demonstruje i fakt, že za jízdy stihnou od posledních přistoupivších přijmout platbu, rozměnit, vrátit drobné, utrhnout a odevzdat jízdenku. Jeden z nich během toho všeho dokázal ještě spořádat jablko a zmrzlinu. Jsou to borci!