Po vřelém přivítání v Jalcomulcu a Imeldou profesionálně pojaté organizaci výukových skupin nastal okamžik pravdy. Po několika týdnech příprav se mělo konečně ukázat, zda-li jsou čeští učitelé angličtiny skutečně tak dobří, jak tvrdí. Tři českolipští dobrodruzi - Filip, Linda a malý maňásek Pepa - na své misi v Mexiku, kde vyučují tamější obyvatele angličtině. Jak pokračuje jejich putování?
Dorazili jsme rozkodrcaným autobusem do Coatepecu. Don Martin nás doprovodil až do obchůdku Mujeres Productivas v centru.
Překvapila mne poněkud hektická atmosféra. Zdálo se, že po organizační stránce není situace úplně jednoduchá. Imelda nám vysvětlila, že se oproti očekávání zatím nepodařilo sehnat vhodné prostory k výuce a že první hodiny tedy musíme odučit v domě jedné z členek Mujeres Productivas. Ariadna provozuje masážní salón a zapůjčí nám jeho prostory. Pokud budeme chtít, tak i natrvalo.
Naskákali jsme do taxíků a nastal složitě koordinovaný přesun na okraj Coatepecu. Jak se podařilo na většině studentů neznámé místo přesunout během několika desítek minut přibližně čtyřicet lidí, to mi zůstalo záhadou. Nezaregistroval jsem přitom nikoho, kdo by na místo dorazil vlastním vozem.
Každou minutou se zvyšující počet studentů nás překvapil mile. Masážní salón, provizorní prostory k výuce, nemile. V našem případě bychom jej nazvali spíše garáží. Na zdi visela luxusně velká tabule, před ní se v pouhých dvou řadách mačkaly plastové židle jedna na druhou. Mohlo jich být odhadem dvacet. V těchto podmínkách jsem měl vyučovat stejný počet dospělých studentů.
A Linda na tom byla ještě hůř. Její skupina se měla uvelebit přímo v sousedním, narychlo upraveném obýváku. Tabule k dispozici nebyla, a tak Ariadna nalepila na zeď velký bílý papír.
Protože ale nakonec Lindě místo malých dětí dorazili spíše rozpustilí pubescenti, rozhodli jsme se obě výukové skupiny na první lekci spojit. A to byl teprve mazec! Procvičovat se muselo přímo na ulici před domem...
Kolik studentů je možné vtěsnat do jedné pouliční učebny...
Navzdory polním podmínkám (spousta žáků musela stát) a silně nevyhovující věkové skladbě přítomných (od 3 do 60 let) se hodina vyvíjela ještě dobře. Problém nastal jen ve chvíli, kdy bylo potřeba aktivně, za pomoci fyzicky přítomných předmětů, procvičovat první anglická slovíčka jako "table", "window" apod. V garáži prostě nebyly. A i kdyby ano, studenti se v napěchované místnosti stejně nemohli pohybovat.
Linda vyučuje...
Protože jsem se ten den necítil fyzicky úplně dobře, výuku si vzala na starost Linda. Jako vždy odváděla výbornou práci a já mohl z povzdálí s uspokojením sledovat, kterak si získáváme nové fanoušky naší práce a projektu United Vision. Obličeje zpočátku napjatých studentů roztávaly s každou minutou, stále častější radostný smích signalizoval spokojenost s prvními úspěšnými krůčky v obávané oblasti studia anglického jazyka.
Zpětná vazba studentů byla natolik pozitivní, že jsem si nakonec nenechal ujít příležitost a se souhlasem Lindy odučil závěrečnou část hodiny. Tradiční výuka anglické abecedy, příležitost ke zviditelnění našeho partnera, města Česká Lípa.
Česká Lípa promotion...
V první výukové lekci jsme obstáli, nehostinným podmínkám navzdory. Téměř všichni zúčastnění projevili zájem do kurzu vstoupit a ve studiu s českými dobrovolníky pokračovat.
Potěšilo nás to a jen jsme doufali, že příště už budeme mít k dispozici opravdovou učebnu. Imelda měla na sehnání adekvátnějších prostor dva dny.
Bylo na čase pomalu se vydat k domovu. Coatepec se ponořil do tmy. Po dvou a půl hodinách výuky s téměř čtyřiceti studenty jsme toho měli plné kecky. Těšili jsme se do Jalcomulca. Na večeři a do postele. Když celé odpoledne slyšíte ze všech stran španělštinu, ve které vyučujete a ve které na vás míří jeden dotaz za druhým, večer zatoužíte po klidu. Po možnosti vypnout a chvíli mlčky odpočívat.
Imelda nastartovala svůj služební vůz a vydali jsme se k nové čerpací stanici na kraji města. Čekala nás ještě padesátiminutová noční cesta neosidleným územím, jemuž dominují lesy a dalekoširoko se táhnoucí lány vysoké cukrové třtiny, jež našinci vzdáleně připomíná kukuřici.
Po natankování za volant usedl Samuel. V autě se nás tísnilo deset a uháněli jsme směrem Jalcomulco. Unaveni jsme byli po organizačně náročném dnu úplně všichni, noc byla tichá a klidná.
Přibližně v půlce cesty bylo po průjezdu jedním z mnoha obřích výmolů slyšet silný náraz a oněmění automobilu. Setrvačností jsme ujeli ještě pár metrů, a pak se náš koráb zastavil definitivně.
Zůstali jsme trčet na rozbité mexické okresce 15 kilometrů od Coatepecu a 20 od Jalcomulca. Všude kolem nás byla tma a ticho.
pokračování příště...
TEACH - LEARN - CREATE