Čas vyměřený pilotní fázi českého rozvojového projektu United Vision v mexickém Karibiku se naplnil. Nočním spojem jsme se z Bacalaru přesunuli do druhé vytipované lokality, více než tisíc kilometrů vzdáleného Jalcomulca ve státě Veracruz. Tři českolipští dobrodruzi - Filip, Linda a malý maňásek Pepa - na své misi v Mexiku, kde vyučují tamější obyvatele angličtině. Jak pokračuje jejich putování?
Na autobusovém nádraží v Coatepecu na nás čekala Imelda, šéfka místní partnerské organizace Mujeres Productivas, se svojí asistentkou Monikou. Uvítaly nás šokovaným pohledem a překvapivou otázkou "A kde máte miminka?"
Byl jsem z jejich ustaraného výrazu a nečekaného dotazu natolik konsternován, že jsem se musel zeptat, co se zde, ve Veracruzu, myslí pod pojmem "miminka". "Malé děti", podívala se na mne trochu překvapeně Imelda a její odpověď mi celou záhadu nijak zvlášť objasnit nepomohla.
Dámy nás naložily do služebního vozu a vydali jsme se do hodinu cesty vzdáleného Jalcomulca, které se mělo stát novým místem našeho vzdělávacího působení. Stále mi vrtalo hlavou ono prapodivné nedorozumění. Po čtyřiadvacetihodinovém transportu z Chetumalu jsem nebyl zrovna v nejlepší fyzické ani duševní kondici, ale že bych někde zapomněl miminka, to bych si musel pamatovat. A co teprve Linda.
Během dalšího zběsilého kličkování mezi výmoly se situace naštěstí začala pomalu objasňovat. Mujeres Productivas nemají vlastní internetové stránky, jsou však velmi aktivní na facebooku, kde mají také svůj profil a téměř 5.000 přátel.
Pár dní před odletem do Mexika jsme s Lindou v Praze navštívili mé kamarády ze studií, sympaťáky Lucku s Mejdžrem, a jejich dvě malé princezny. Právě naši společnou fotku s holčičkami z této návštěvy spatřila Imelda na mém facebookovém profilu pár dní před naším ohlášeným příjezdem. A tím se spustil malý lokální poplach.
Imelda patrně nechtěla působit neomaleně dotazem, zda-li jsme skutečně tak nezodpovědní, že jsme si na půlroční dobrovolnický pobyt do Mexika přivezli i dvě malé děti, a tak začala vše připravovat na příjezd nikoli lidí dvou, ale čtyř.
A protože jsou Mujeres Productivas sehraným týmem velice akčních žen různých věkových kategorií, začaly shánět postýlky a dětské oblečení, neboť se pár dnů před naším příjezdem v oblasti výrazně ochladilo.
Dorazili jsme do sympatického městečka koloniálního střihu a vydali se ubytovat. Vytipované místo se nacházelo ve stráni nad vesnicí. Rozlehlý oplocený pozemek se zastřešenou terasou (prostor plánovaný pro výku), vlastní temazcal ("iglú" určené k obřadnému saunování) a dvě samostatné chatičky. První pro mne, druhá pro Lindu s dětmi. Tak nám to vysvětlili přítomní pánové Martin a Samuel, kteří pro nás místo společně vybrali a pronajali.
Výhled na Jalcomulco...
Po prohlídce našeho nového domova následovalo pozvání na večeři dolů do vesnice, k rodině Dona Martina. "A kde máte děti?" nezklamala nás jeho manželka, Doňa Irma. Na plotně voněl kotel přírodního zeleného čaje, který u nás známe v sušené verzi pod pojmem "lemon grass".
Už po pár prvních hodinách bylo zřejmé, že v Jalcomulco o nás bude dobře postaráno po všech stránkách. Velká část napětí z úplně neznámého prostředí z nás rychle spadla.
Spali jsme tvrdě, po přesunu z Chetumalu jsme byli notně unaveni. Vzduch nad městečkem byl čistý a chladný. Klidnou, hvězdami prozářenou noc zpestřovalo občasné kokrhání kohoutů a hlasité hýkání oslů. S rozbřeskem se rozezpívali první ptáci.
Druhý den nás Doňa Irma pozvala na snídani. Sestupovali jsme obezřetně po kamenitém srázu směrem do vesnice a cestou zaznamenávali zvědavé pohledy místních starousedlíků. Každý náš úsměv a pozdrav byl opětován. Bylo to příjemné přivítání.
Zanedlouho dorazila Imelda, abychom mohli začít připravovat výukové kurzy. Vše bylo víceméně předorganizováno, stačilo navrhnout rozvrhy, požadované počty studentů a obeznámit předběžné zájemce o první informativní schůzce.
Dohodli jsme se, že kurzy angličtiny rozjedeme na třech místech:
1) v adrenalinovém centru Rio y Montaňa,
2) přímo ve vesnici Jalcomulco,
3) v hodinu vzdáleném Coatepecu, kde sídlí organizace Mujeres Productivas.
Ač první společné sezení, působili jsme jako sehraný tým. Imelda je schopná a rázná manažerka, Irma zná každého ve vesnici. K tomu jejich nápomocní a ochotní manželé Martin a Samuel.
Jídelna Doni Irmy se začala rychle plnit. Přišly se s námi seznámit její děti Adolfo (5), Alana (8) a Sirénia (17), přiběhlo i pár malých kamarádů ze sousedství. Samuel, exmanžel Imeldy, přivedl své dva dospívající syny, Kristiána a Kevina. V průběhu dne dorazilo několik dalších spolupracovnic z organizace Mujeres Productivas. Všichni se přišli podívat na dva bílé dobrovolníky z daleka a jejich dvě malá miminka.
Začalo první oťukávání, první zvídavé dotazy. A vzhledem k početnému publiku jich nebylo málo. Nakonec Linda musela sednout k internetu a na facebooku najít fotky našich rodinných příslušníků a kamarádů. Mělo to úspěch. Našlapaná jídelna si vyžádala také naše domovy. A tak jsme se skrz Google Maps na moment přesunuli až na českolipský Špičák a do Sosnové.
Škoda, že jenom na chvilku...
Pokračování příště
