Černá můra všech kandidátů z dolních příček volebních lístků se zase naplnila: zvolili mě do krajského zastupitelstva.
Ani nevím, za jakou stranu, stejně jako v minulých volbách jsem si to posichroval na více kandidátkách. Pořád je to tradičnější taktika, než zvolili starostka s místostarostou, kteří udělali koalici ODS a ČSSD ještě před volbami a vystavovali se spolu na většině plakátů.
Jak nemám mobil, ani se mi nedoneslo, kdy začaly ty povolební vyjednávací hrátky. Když se ale týden nic nedělo, vydal jsem se stopem do Liberce, že jim jako trochu helfnu.
Docela mi to trvalo, lidi teď vůbec neberou, takže jsem před sídlo kraje dorazil až za tmy. Svítilo se jenom v jednom okně. Ochranka mě do baráku vůbec nechtěla pustit, ale ukázal jsem jim v novinách, že teď jsem tak trochu jejich nadřízenej, a najednou to šlo.
Měl jsem dobrej čuch, že v tý jediný rozsvícený místnosti sedí staronovej hejtman Půta.
„No, konečně jste, Karle, tady,“ vystartoval ke mně s napřaženou pravicí. „Mám pro vás takovou nabídku …“
„Ježíš marja, raděj ne, třeba nás zase odposlouchávaj,“ lekl jsem se.
„Ne, politickou nabídku, myslím.“
„Uf,“ oddechl jsem si.
„Myslíte, že byste mohl přijmout uvolněnou funkci? Máte nějakou práci, kterou byste byl schopný opustit po dobu trvání mandátu?“
„No, já myslím, že jo. Voni stejně teď s tím vozením železa do sběrny jsou furt nějaký problémy, takže asi jo,“ odpověděl jsem.
„A který resort byste mi jako dali na starost?“
„No, víte co, je to takový resort, kde moc velký vzdělání nepotřebujete, na to vám v pohodě stačí i základka.“
„Já ale zdravotnictví nechci,“ vyděsil jsem se.
„Ne, buďte v klidu, svěříme vám školství.“
