Musel jsem si ty báchorky o Pavlu Císaři a o tom, jak šikanuje lidi v jemu svěřené příspěvkové organizaci ověřit na vlastní kůži. Oblíkl jsem se do kvádra, nasadil si falešný dioptrický brýle a vyrazil do jeho kanceláře žádat o práci.
Nesměle jsem zaklepal na dveře.
Nic.
Zaklepal jsem podruhý.
Zase nic.
Hned jsem si řekl, že zkazky o jeho aroganci nekecaj. Vzal jsem za kliku, nakoukl dovnitř, ale nikdo tam nebyl.
Ne, Karle, nesmíš se tím bulvárem nechat ovlivnit, nařídil jsem si. To bys nebyl objektivní.
„Co je!?“ ozvalo se náhle zaburácení. „Co mi lezete do kanceláře?!“ Pár metrů ode mě stál sám Císař a já měl strach, že mě přece jen v mém přestrojení prokoukl a poznal ve mně zastupitele většiny stran.
„Já, já jsem Novák a chtěl bych pracovat pro sport v Český Lípě.“
„Ha, to by mohl říct každý. Jste v nějaký politický straně?“ začal si mě prověřovat.
„Jo, třeba v ČSSD.“
Chtěl jsem mu po pravdě přiznat, že jsem politicky aktivní i v dalších stranách, ale následovala další otázka. Pěkně záludná.
„A co do odborů, budete chtít vstoupit?“
Věděl jsem, že to je chyták. Odbory jsou sice se sociální demokracií jedna ruka, ale v Lípě to úplně všude neplatí.
„Ne, brrr. K tomu mám odpor,“ otřepal jsem se zhnusením. „Odbory ani náhodou, to je mafie.“
Císař se spokojeně usmíval. „A teď nejtěžší otázka. Budete chtít každý měsíc výplatu?“
