Českolipská firma Dino Servis letos slaví 25 úspěšných let na trhu. Jaké byly porevoluční začátky podnikání? Jaká byla atmosféra v prvních letech po změně režimu, když se zákony teprve tvořily a podnikatel byl většinou vnímán jako gauner? Nejen o tom bude v tomto seriálu vyprávět člověk nejpovolanější, zakladatel firmy Jaroslav Kulhánek.
K podnikání musí mít člověk náturu. Co vás k němu přivedlo?
Jak jsem přišel na tu myšlenku, že budu podnikat? Před revolucí jsem pracoval jako svářecí technolog ve Vagónce. Bylo to dobré místo, programoval jsem svařovacího robota, přezkušoval svářeče a vše kolem svařování. Pak jsem byl na školení MEZ Brumov o svařovací technice a tam mi nabídli k prodeji jejich svářečky, že by mi z toho dali slevu 15 %. „15 %?“ říkal jsem si. „Svářečka je průměrně za 30.000, 15 % je 4.500, já mám výplatu 2.300 korun...“ Podnikat jsem chtěl a díky znalostem a kontaktům z tehdejší práce bylo jasné, že zůstanu v oboru. Odešel jsem z práce a nepodnikal jak ostatní při zaměstnání a to jsem vůbec nevěděl jak vypadá objednávka, faktura, co jsou to náklady a spoustu dalších věcí, se kterými jsem se v životě nesetkal, musel jsem se všechno učit za pochodu. Ale to samozřejmě nestačilo. Dneska je to legrace, jsou daná pravidla, ale jak to bylo dřív, to si nikdo neumí představit!
Pamatujete si ještě na začátky? Muselo to být složité.
Začátky byly velice těžké, dneska je to naopak snadné. V období po revoluci, kdy se mohlo začít podnikat, platily státní velkoobchodní i maloobchodní ceny. Když jsem kamkoli přišel jako živnostník s živnostenským listem, koukali na mě jako na zjevení, všechno byly pořád státní podniky.
Federální ministerstvo financí mezitím stanovilo finanční odbory, které toho ale o podnikání věděly asi tolik, co já. Nějaké zákony byly, ale každý úředník si je vysvětloval po svém. Konkrétní příklad: chtěl jsem jako spolupodnikajicí uvést manželku. První rok mi daňové přiznání vyhodili, že to není možné, doslova řekli: „Bylo by to stejné, jako kdyby manželka ředitele Vagónky byla Vagónka.“ Poslal jsem tedy stížnost na ministerstvo, které dalo za pravdu mně, a jaká byla odezva? Za tři měsíce jsem je měl ve firmě na kontrolu. Každý, kdo podnikal, byl vnímán veřejností jako lump a podvodník.
Živnostenský list byl tedy vydáván hned zkraje, již v roce 1990?
Ano, živnostenský list, byť v jednoduché formě, bylo možno získat již v roce 1990. Ovšem já jsem chtěl dovážet zboží ze zahraničí, tak jsem musel požádat o zapsání do Obchodního rejstříku v Ústí nad Labem u soudu (foto 1), následně pak zažádat Federální ministerstvo financí o Povolení k zahraniční činnosi (foto 2) a po složení kauce 20 000 Kč a zaplacení poplatku 4 000 jsem mohl dovážet a vyvážet zboží do zahraničí, ale jen úzký specifikovaný sortiment.. Další změny přišly až v roce 1992, do té doby to daly úřady dohromady a už byl k dispozici klasický živnostenský list.
Jak vznikla vaše firma?
Začal jsem s garáží – auto jsem vystěhoval a prodával z garáže, dále z kočárkárny. Jak jsem začínal? Přímou, ale nesnadnou cestou. Od ženských jsem zjistil, že na trhu chybí varné sklo. Tenkrát nebylo téměř nic. Vzal jsem svých ušetřených 17.000 korun na nové ojeté auto a vypravil jsem se koupit varné sklo do skláren Kavalier ve Zruči nad Sázavou. Když jsem jim řekl, že bych chtěl koupit sklo, koukali na mě, jako kdybych spadl z hrušky. Živnostenský list si prohlíželi ze všech možných stran. Přestože jsem chtěl původně koupit tak půlku palety, musel jsem koupit paletu celou, řekli mi buďto celou nebo nic. Nebylo totiž možné palety již připravené do obchodů (to ještě fungovaly Domácí potřeby) rozbalovat. Platilo se samozřejmě v hotovosti, žádné faktury jako dnes. Vozík, se kterým jsem do Zruče přijel, měl ovšem poloviční nosnost, než vážila celá paleta, proto jsem jel domů po vedlejších silnicích. Do cesty mi však nečekaně vjel traktor, náklad jsem vysypal. Cca 50 % zůstalo neporušeno, 20 % bylo poškrábáno a zbytek rozbito. V pronajaté kočárkárně jsem prodal, až na rozbité kusy, všechno, poškozené samozřejmě se slevou. A tak jsem ve výsledku nic nevydělal, ale získal spoustu zkušeností a 3 poškrabané varné mísy manželka dodnes používá. (smích)
Prodejní ceny jste si stanovil sám?
Ceny byly dány státem, zákon o smluvních cenách totiž vyšel až později (a v roce 1992 vstoupil platnost Zákon o cenách). Nakoupil jsem zboží za státní velkoobchodní cenu a musel jsem prodávat za státní maloobchodní cenu. Celý ten balík slevy byl tehdy 20 %, velkoobchodům se dávalo 7 %, maloobchodům zůstávalo 13 %, to bylo dané ve všem. Tzn. když jsem byl velkoobchod, tak mi to prodali se slevou 20 %, abych to já mohl dávat maloobchodům se slevou 13 % a mně zůstalo 7 %, takhle to měl stát vykoumaný. U toho poškrábaného skla jsem maloobchodní ceny snížil na minimum, nové jsem prodal za ty ceny, které byly státem dány. Ale nakonec si mi podařilo prodat vše, co zůstalo, protože tady doopravdy skoro nic nebylo, většina skla byla určená na export.
Máte zkušenost s porevolučním bankovnictvím, např. s žádostí o půjčku?
Žádost o půjčku v bance bylo také velké dobrodružství – když jsem přišel do obchodní banky s žádostí o půjčku 500.000 Kč (můj první úvěru na první zboží), řekli mi: „Kdepak, my půjčujeme od 5 milionů výš, pro kapesné si běžte do spořitelny!“ Víte, kdybych si řekl o 50 milionů, půjčili by mi je. Úroky byly tehdy vysoké, běžně 25 % i více. A pak se spousta lidí diví, kolik peněz nebylo vráceno! Vše, co z těchto obrovských půjček nebylo vráceno a zadlužilo banky, bylo poté zaplaceno daňovými poplatníky, když stát postižené banky oddlužil. Ale tak je to v celém světě, nebojte se.
Vzpomínáte si ještě na něco, co bylo pro rané podnikání typické?
Jednoznačně to je atmosféra prvních pracovních cest za hranice. Když jste chtěli dovážet zboží ze zahraničí, museli jste, jak jsem se už zmínil, na ministerstvu financí složit kauci 20.000 korun. To znamená, že kauce tam ležela po celá léta, kdy jste dováželi zboží ze zahraničí a pak, když toto nařízení přestalo platit, nám kauci s průtahy vrátili. Ovšem dovozy zboží ze zahraničí, cla a celkové štrapáce... to je opravdu na dlouho. V republice nic nebylo, Němci, Rakušani podezřele koukali, jako bychom je jeli vykrást, naši nás buzerovali, všechno prohlédnout, zkontrolovat... Velmi se bavím při vzpomínce na rakouské celníky, kteří mě už 2 hodiny honili na hranici od spedice k spedici, od okénka k okénku, kontrolovali zevrubně (zevrubně znamená – vše rozbalit a vyložit na rampu a opět naložit) náklad přívěsného vozíku a stále se jim něco nelíbilo. Moje tehdy těhotná manželka čekala v autě a jen se chtěla protáhnout, vystoupila z auta, narovnala se v zádech, pohladila si těhotenské břicho, když v tom ji zaregistroval rakouský celník a následovalo už jen razítkovací buch, buch, buch, a pryč, jen ať proboha neporodí na rakouské celnici. Dneska je podnikání podstatně lehčí, a samozřejmě mě baví i po 25 letech, vše je výzva!