S prázdninovými akcemi se roztrhl pytel a nejinak je tomu v Kravařích, kam přijíždí každou sobotu po celé léto tradiční řemeslníci, kteří zde ukazují nemálo ze světa již zaniklých nebo zanikajících profesí.
Program, který sestavuje Jitka Brožová, etnografka Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě je koncipován tak, aby se návštěvníci měli možnost seznámit vždy s jedním odvětvím lidské činnosti. Doposud měli návštěvníci možnost se setkat s krajkářkou, brusičem drahých kamenů, košíkářkou, drátenicí, ale seznámili se i s předením na kolovratu nebo s odléváním cínových vojáčků.
Stará řemesla a dovednosti veřejnost v době technizace a pásové výroby zajímají stále více. Už proto jsme si na toto téma povídali s Jitkou Brožovou, která má program na rychtě na starost.
Jak pokračují sobotní dny s řemesly na Vísecké rychtě?
Už nám zbývají do konce jen dvě, ale celkově bych řekla, že se rozeběhly moc dobře. Lidé si na ně zvykli. Když přemýšlí, jestli Víseckou rychtu navštívit, je pro ně to, že uvidí něco navíc, často důvod přijít. A někteří chodí jen kvůli řemeslům. Úžasný pro mě byl okamžik, kdy na pletení košíků přišel pán rozhodnutý, že se to naučí. Dokonce si přinesl vlastní nožík, zůstal půl dne a odešel s rozpleteným košem. V tu chvíli víte, že má cenu podobný program dělat.
Jaký program návštěvníky do konce prázdnin ještě čeká?
Nadcházející sobotu přijede perníkářka Lída Brychová ze Cvikova, s kterou si budou moci lidé vyzkoušet zdobení perníků. S ní bude na rychtě včelař a učitel včelařství Mirek Fikar, který zase bude vyrábět svíčky. Pak mělo být ještě plstění, což je velmi stará technika. To bohužel nebude, protože řemeslnice, která měla plstící dílnu vést, je nemocná. Osobně se těším na sobotu čtvrtého září, kdy budeme tkát na ručním stavu z roku 1948. Teď jsme byly s tkadlenou navlékat na stav osnovu.
Proč zvete vždy jen jednoho řemeslníka?
Aby byl vidět. Jde o to, že programů s řemesly je všude spousta, ale lidé si je nemohou prohlédnout zblízka. Když proběhnete jarmark, je to jako v supermarketu, líbí, nelíbí a jde se. Takhle mají lidé možnost vidět řemeslníka při práci, zeptat se na to, co je zajímá, případně si techniku sami vyzkoušet. A v okamžiku, kdy to vezmou do ruky, zjistí, že to není jen tak, že je zatím spousta práce, roky praxe, pokusů a omylů. Chceme návštěvníků ukázat, že řemeslo není o věcech, ale o lidech, kteří je vyrábí.
Podle jakého kritéria si řemeslníky vybíráte?
Snažím se, aby pokud možno byli z Českolipska. Návštěvníci tak vidí, že tady vedle nás žijí lidé, kteří dovedou něco, co každý neumí, jen se o nich moc neví. Mně jde o to je najít a dát jim možnost ukázat, co umí. Druhým kritériem je samozřejmě řemeslo, které ovládají. Chtěla bych ukázat hlavně stará řemesla, která by bez těch několika nadšenců, co se jim věnují, možná zanikla. Pak je pro mě důležité, aby řemeslníci ctili tradiční technologie. Proto brusič kamenů předváděl na sto let starém brusu a ne na novém, nebo třeba „naše“ košíkářka plete poctivé koše z proutí. Košíkáře, který plete z pedigu, bych nepozvala.
Co podle vás znamená tradiční řemeslo?
To je docela záludná otázka. Problém je totiž už v tom, co je vlastně tradice. V první řadě je to rukodělná výroba. Už tím se odlišují tradiční řemesla od továrny. Každý výrobek je originál. Jednak ani sebelepšímu řemeslníkovi se nepovede udělat dvě věci naprosto stejně, a vlastně by ho to ani nebavilo. Podoba výrobků se samozřejmě musí měnit a přizpůsobovat nové poptávce. Základem tradičních řemesel je ale technologie, která se nemění a zůstává více méně stejná jako třeba před sto lety. V tu chvíli jsou nesmírně důležití právě výrobci, kteří tuto technologii ovládají a mohou ji předat dál. Díky nim nezanikne. Na uchování tradičních řemesel je zaměřen i program ministerstva kultury Nositelé tradice lidových řemesel. V rámci něho ministerstvo každý rok oceňuje čtyři až pět řemeslníků. Je zajímavé, že program běží od roku 2001 a žádný z oceněných není z Libereckého kraje.
V čem je vlastně kumšt starých řemesel?
Právě v tom, že už to nikdo neumí. Skoro nikdo z „našich“ řemeslníků neabsolvoval žádné kurzy, všichni jsou více méně samouci, nebo se učili od starších řemeslníků. Pro dřívější generace skoro všechny rukodělné činnosti představovaly běžné věci. Dnes koukáme na kolovrat jako na zjevení, nechápeme, jak to vlastně funguje a přitom to dříve uměl každý, předly i děti. Jsou to všechno profese minulosti, které už dnes nepotřebujeme, nebo si to alespoň myslíme. Taky není vůbec lehké se jimi uživit. Řada lidí se řemeslu věnuje jenom jako zálibě. Jak říká jedna moje známá perníkářka, kdyby si tím člověk chtěl vydělat, tak to nemůže dělat.
Jak si sami řemeslníci soboty na rychtě užívají? Je to pro ně finančně zajímavé?
Upřímně? Není. Ideální stav je, když prodají alespoň tolik, aby jim to pokrylo náklady. Naštěstí pro mě, jsou to báječní lidé, kteří umí báječné věci a kolik si vydělají, pro ně není důležité. Oni si cení už prostředí Vísecké rychty a jsou rádi, že tam mohou strávit celý den a věnovat se tomu, co je baví. Jak už jsem říkala, většina z nich má jiné zaměstnání, a tak si na rychtu jedou odpočinout. Je spousta řemeslníků, kteří se řemeslu věnují také kvůli setkávání s lidmi. Osobní kontakt, fakt, že můžou svoje umění předvést a někomu tím udělat radost, jim dá kolikrát víc než peníze. Na jedné velké akci jsem se setkala s hrnčířem, který mi řekl, že to je pro něj akce na nic, protože se u něj nikdo nezastaví, aby si ho prohlédl při práci nebo si to sám zkusil.
Přes léto se tedy na rychtě dělo něco každý týden. Těšíte se, že si s koncem léta odpočinete?
Těším, ale jen tak to nebude. V září mě čeká ještě Paličkyáda. To je setkání krajkářek, které letos na rychtě proběhne už po osmé. A pomalu začínám přemýšlet, jaké řemeslníky pozvu příští rok.