Dnes je 28. 11. 2024
svátek má René

Prý bych měla něco shodit …

Archiv

Kdy tě poprvé napadlo, že bys mohla být tlustá?


Bylo to na koupáku předloni v létě. Byla jsem tam s kamarádkama a přišli tam nějaký kluci ... no a pak jsem je slyšela, jak si o mně povídají, že bych mohla něco shodit a podobný ty řeči. V tu dobu jsem zrovna skončila s basketem, který jsem měla většinou pětkrát týdně. Říkala jsem si, že se asi teď budu muset omezit trochu v jídle, když nesportuju. To, že o mně řekli, že jsem při těle, mi pomohlo začít jíst trochu méně a hlavně zdravěji.


Proč jsi skončila s basketem?


Rozpadlo se to. Já sem v té době hrála již za ženy a ony se právě na konci sezony všechny rozhodly skončit, protože od příštího roku nastupovaly na vejšky a nestíhaly by to.


Co znamená jíst trochu méně a zdravěji? Tedy v tvém případě.


V době, kdy jsem ještě hrála basket, jsem jedla fakt hodně. Stejně jako mamka jsem měla ráda uzeniny a sladké a vůbec jsem se v jídle nekrotila. Osm párků po tréninku pro mě bylo normální. Zmrzlina po večeři byla taky bez výčitek. Prostě jedla jsem, co mě napadlo a kdy jsem chtěla, a vůbec jsem se nestarala o váhu. V té době po prázdninách, kdy jsem se rozhodla s dietou začít, to ze začátku stejně moc nešlo. Stále jsem jedla  pět jídel denně, ale odpustila jsem si každodenní sladkosti. Dále sem si taky třeba místo uzenin častěji dávala sýry a podobně, takže mamka měla radost, že se snažím jíst zdravě. To jsem stále jedla celkem dost.


A jak se to tedy zvrtlo? Zatím to vypadá, že jsi postupovala celkem rozumně ... přestože by mě v tvém případě nikdy nenapadlo, že máš nějaké to kilo navíc.


Já jsem v tu dobu opravdu zhubla asi  dvě kila. Měla jsem nějakých 51 kilo. Na moji výšku je to normální váha a klidně bych i nějaké to kilo navíc ještě mít mohla, ale když jsem zhubla, tak mi dost lidí řeklo, jak mi to sluší, jak to dělám a podobně. Když jsem viděla, jak se to všem líbí, řekla jsem si, že bych ještě trochu zhubnout mohla. A to byl konec... Nejdřív jsem si ubrala polívky, pak jsem upustila od sladkých snídaní. Prostě pořád něco, ubírala jsem víc a víc. Zajímala jsem se pořád jen o to, kolik co má kalorií a tuků. Zatímco lidi na mě koukali, jak hubnu a ztrácím se před očima, já si myslela, že na mě koukají, protože se jim líbím.


A kolik kilo jsi měla nejméně?


Došlo to až na 40,2 kila. To je váha, kterou mi navážili na nástupní prohlídce v motolské nemocnici.


A teď máš ... ?


Teď se to už pět měsíců pohybuje kolem 50 kilo...jednou 51, pak 49....takže už by to mělo být v pořádku.


Vraťme se k průběhu Tvé anorexie. Jak se k tomu stavělo okolí?


Spolužákům - hlavně holkám - určitě došlo, že už není všechno v pořádku.


Jak reagovaly?


Stále tak nějak nic. Pak se se mnou postupně všechny přestaly bavit, teda až na jednu kamarádku, která mi stále naznačovala, že bych s tím měla něco dělat, a radila mi, abych se sešla s její maminkou, psycholožkou.


A sešla ses?


Ano, ale nijak mi to nepomáhalo, vždycky jsem jí vše akorát odkejvala, ale stejně jsem si myslela svoje. Potom, co mamka zjistila, že mám ty problémy, tak to nejdřív chtěla řešit jen sama, ale když viděla, že to nezvládám, musela jsem chodit i tady v Lípě k psychiatrovi, ale to mi taky vůbec nepomáhalo.


A jak se k tomu tedy stavěli Tvoji rodiče? Byli spíše liberální anebo přitvrdili?


Ze začátku liberální, ale pak dost přitvrdili. Mamka mě pořád doma nutila do jídla. Stále jsme se hádaly, brečely. Táta to nezvládal, jen nadával, že mamku jednou zničím, že jsem hrozná. Nechtěla jsem jim ubližovat, ale jíst jsem taky nechtěla. Několikrát jsem chtěla i utéct z domova nebo si něco udělat, ale nakonec jsem k tomu nenašla dost odvahy! Mamka si mě pak zkusila nechat týden doma a byla pořád se mnou a vařila mi. Za ten týden jsem opravdu asi půl kila přibrala, ale jakmile jsem nastoupila do školy,  bylo to zase dole. A tak mamka pochopila, že to takhle nejde dál, a napsala žádost o hospitalizaci v motolské nemocnici!


Ale v nemocnici si dlouho nepobyla, aspoň napoprvé ...?


Ne, přijeli jsme do Motola a oni mě vzali na oddělení, kde byly holky se stejnými problémy a taky holky na drogách a taky pokusy o sebevraždu. Hned mě tam prošacovali, sebrali mi i nůžky na nehty, aby mi je někdo nevzal a nepokusil se zabít. Na pokoji byla zamřížovaná okna. Bylo to tam hrozný. Naši byli mezitím tři hodiny na nějaké konzultaci s doktorem. Když se se mnou přišli rozloučit, úplně jsem se složila, prosila jsem je, ať mě tam nenechávají. Brečela jsem moc. Mamka by mě tam nechala, protože už neviděla jiné východisko, ale táta to nevydržel a rozhodl, že si mě zase odvezou domů a zkusí to se mnou ještě jednou. Potom se to o maličko zlepšilo. Nechtěla jsem tam už zpátky, a tak sem začala trochu jíst, ale stejně to nebyla žádná sláva. Až když mamka našla toho specialistu v Praze, začalo se to zlepšovat dlouhodobě. Vlastně hlavně díky němu jsem se uzdravila.


Říká se, že anorektičky už nikdy nebudou úplně v pořádku, stejně jako narkomané. Ty o sobě říkáš, že jsi uzdravená. Máš nějakou prognózu?


Jasně, že mám občas chvíle, kdy na to zase myslím, ale není to takové, že bych se do hubnutí pustila znova. Teď jím celkem normálně, sním všechno. Samozřejmě, že si k večeři nedám knedlo zelo, ale jinak se teplým večeřím nevyhýbám. Teď je to fakt v pohodě, ale co bude v budoucnu, zatím nemůžu říct, a ani to raději neřeším. Prostě uvidím, co bude. Samozřejmě doufám, že už se to nebude nikdy opakovat.


A co bulimie? Ta tě minula? Nepokoušela ses zvracet?


To jsem nikdy nezkoušela, a upřímně řečeno, jsem si skoro jistá, že to zkoušet nebudu....to se mi hnusí!


Taky jsi měla období, kdy jsi dost lhala. Myslím, že i mně. Můžeš trochu specifikovat to období, kdy opravdu myslíš jen a jen na každý joule, který se ti dostane do těla?


Všechno si plánujete. Například, když jdete odpoledne do města, můžete si dát ke svačině jablko, ale jinak samozřejmě nesvačíte. Jakmile jsem měla o jeden plátek šunky víc než obvykle, hrozně jsem vyváděla a musela jsem jít tak na hodinu běhat ven, abych to vypotila. Každý den jsem minimálně hodinu cvičila, přestože jsem byla nesmírně unavená. Ale tu hodinu jsem dát musela. Paradoxně jsem se ani nechtěla bavit  o ničem jiném než o jídle. Postupem času, co jsem si odpírala všechny věci, které jsem měla ráda, jsem třeba jen tak šla do krámu a koukala na ně v regálu a říkala si, jak jsem dobrá, že si je nekoupím. Jakmile jsem při nákupu vzala nějaké potraviny do košíku, okamžitě jsem kontrolovala jejich výživové hodnoty. Jakmile měly moc kalorií, tak jsem to mamce rozmluvila, aby to nebrala, že na to teď nemám chuť.


Myslíš, že jsi schopná rozpoznat někoho, kdo má podobné problémy, třeba ve škole? Ty teď jezdíš  o svých zkušenostech i vyprávět. Jak to vypadá?


Nevypadá to nijak ... ty holky tam na mě koukají, poslouchají mě, kejvou mi na to, ale stejně si myslí, co chtějí. Jen čekají, až domluvím, aby to měly odbytý. A s tím rozpoznáváním: dost těžko ... poznám to asi jako každý, když už je to evidentní.


-----------------------------


Jedná se o zpověď skutečné studentky, ale sám jsem jí nabídl anonymitu. Chci jí moc poděkovat, že na rozhovor přistoupila, povídala si se mnou velmi otevřeně a poskytla mi i fotografie. Oba víme, že stěží ovlivníme dívky (případně chlapce), které si budou muset projít podobnou zkušeností, ale doufáme aspoň, že si rozhovor přečte dost rodičů. Ti totiž velmi často situaci podceňují a spíše číhají na to, jestli jejich potomek nebere drogy. Problém anorexie či bulimie je z mého pohledu školního preventisty aktuálnější.