Dnes je 25. 11. 2024
svátek má Kateřina

První dáma českého šansonu v České Lípě

Archiv

Protože mě písničky Hany Hegerové (ona sama je prý nerada nazývá šansony) tak nějak nenápadně, ale trvale provázejí životem, samozřejmě jsem se šla také podívat a bylo to… Těžko vyprávět, to se musí zažít.


 Vždycky mě potěší, když vidím plné hlediště našeho divadla. Navíc tu byli lidé tak od dvaceti do sedmdesáti let, také příjemné zjištění. Na pódiu čekaly nástroje – klavír, basa, kytara a saxofony, kterých se v úvodním intru chopili členové skupiny Petra Maláska. Paní Hegerová svou doprovodnou skupinu roztomile nazývá Všehošopén (jako že jsou všeho schopni). Spíš by se mělo říct, že jsou to opravdu schopní muzikanti, šlape jim to skvěle, improvizují…je zkrátka vidět, že je to baví. A že jsou to profesionálové. Stejně jako zvukař a osvětlovač, pokud tedy mohu jako laik soudit, nic mě nerušilo (snad mě jen napadlo, že ta šňůra od mikrofonu jí musí opravdu překážet).


A samotná Hana Hegerová? To je prostě osobnost, dáma s úžasnou noblesou, ale stále přirozená, nadšená, zaujatá každým tónem, moudrá životem. Ačkoliv jí za pár dní bude už sedmdesát pět let, což komentovala tak, že vlastně moc nevidí, moc neslyší a moc nechodí, na jevišti jí bylo plno téměř dvě hodiny. Nešetřila ani sebe, ani publikum. Začala zlehýnka - la, la, la, živote můj, co mi dáš… a Já ráda vzpomínám, nechyběla Levandulová, ovšem pojatá tak, aby si i muzikanti tuhle diváky očekávanou hitovku užili, a pořád přidávala na síle výrazu ať už při písničkách Petra Hapky s texty Michala Horáčka z alba Potměšilý host, tak při anglicky zpívaných odskocích k jazzu… Ale stejně – vrcholem koncertu určitě byly (snad ještě včetně Šlitrovy Černé Jessie) Brelovy francouzské šansony se slovy jejího dvorního textaře Pavla Kopty Lásko prokletá a Lásko má. To šel mráz po zádech a oči tak nějak najednou zvlhly. Závěrečný potlesk nebral konce, diváci spontánně vstávali a aplaus znamenal poděkování. A pak už zazněly úplně poslední tóny, byly to Čerešně.


Když se nad recitálem Hany Hegerové zamýšlím, uvědomuji si, že vlastně nedokážu přesně pojmenovat onu nedefinovatelnou a jedinečnou atmosféru, kterou tahle úctyhodná žena dokáže při svém vystoupení vytvořit. Dokáže strhnout, dokáže dojmout, umí rozesmát, přinutí k absolutnímu tichu, nadchne …a pořád to není dost výstižné. Ale asi to nevadí, není třeba všechno chápat. U Hany Hegerové jde spíš o cítění a prožívání, o umění. A v tomto smyslu o vrcholný zážitek. Pokud jsem dobře zaslechla, mluvili lidé odcházející z koncertu také o kulturním zážitku roku. Nedivím se. A díky patří i dramaturgii Jiráskova divadla, že nám takovou příležitost připravila.