Listopadové sobotní ráno, těsně před šestou, ve slabém světle lampy rozeznávám tváře dvou lidí ze skupiny mladíků a dívek, kteří přešlapují v křupajících střepech, vybírají lístky s inzeráty z rozbité vývěsní skříňky, v poklidu si je nahlas předčítají a pak odhazují. Zbytek společnosti se baví mezi sebou a počínání těch dvou nevěnuje sebemenší pozornost.
Šokem procitám ze slastného podřimování při chůzi. Dosud vždy jsem se potkával až s výsledky zábavy novodobé zlaté mládeže. A představoval si bůhvíjaké svalnatce a vzteklá Ramba. Jak také ne, při pohledu na přeražené kamenné patníky před Luxorem na Střelnici nebo na dopravní značky vyvalené ze země i s kusem betonu, do něhož bývaly zasazeny. A ona je to zatím taková – tuctová konfekce.
Ale projít by jim to přesto nemělo. Rychle se rozhoduji, požádám paní v blízkém novinovém stánku, aby zavolala stopadesátosmičku. Konečně, kdo ví, co ještě může následovat. S trochou obav se protáhnu kolem skupiny, ale vypadá to, že mne ani nezaznamenali. U stánku se užuž chystám pronést prosbu. No jo, ale nachytals je přímo při činu? Řeknou, že už to bylo rozbité a oni jen byli zvědaví, co je uvnitř. Že jen jsem nevyrazil z domova o minutku, o pár vteřin dříve. Jenže pak bych se tudy asi nedostal tak snadno.
Znejistím a nakonec tedy jen koupím noviny a během okamžiku se stejnou cestou vracím. V průchodu vymeteno, skupinka je pryč. Zcela proti zvyku. Jejich vrstevníci se tu po diskotékách pravidelně loučívají i desítky minut, nedobrovolným svědkem bývá půl sídliště. Pak zaslechnu další zařinčení. Jde to nejspíš odněkud z chodníku ke Střelnici. Vyrážím tím směrem, koutkem oka ještě zaregistruji, že vybité je i sklo u druhé skříňky, na zdi vedle květinářství. Riskuji, ale zároveň doufám, že dospělý člověk v patách třeba partu odradí od případného dalšího vandalismu.
Jsem asi dvacet kroků za nimi. Jdou rojnicí prostředkem ulice, vůbec se nezdají opilí, ani nijak zvlášť rozjaření. Mluví mezi sebou klidně, i když hlasitě, ale nezúčastněně, bez patrných emocí. Skoro jako by skupina odborníků řešila nějaký rutinní technický problém. „Ty máš Pegasa?“, zaslechnu hlas jedné z dívek, a potom dokonce, „Pardon“, když zřejmě nechtíc drkla do společníka.
Vtom jedna z postav, možná právě ta dívka, v šeru špatně vidím, náhle odbočila a míří k telefonní budce. Přidám do kroku v obavě, aby zas nedošlo k nějakému ničení. Nevím, jestli mne zahlédli, ale postava z budky vyklouzne snad rychleji, než se tam objevila. Už je zpátky v partě a ta přidává do kroku.
Nahlédnu do budky. Není moc vidět, ale zničeno snad není nic. Jen sluchátko je celé zapatláno čímsi bílým nebo světlým. Ale jestli se to stalo právě teď, těžko zjistit.
Parta mizí ve tmě dole u starého židovského hřbitova a já se houstnoucím deštěm vracím zpátky k našemu paneláku. Doma ze zvyku otevírám noviny, ale na čtení se soustředit nemohu. Zírám do písmenek, před očima však mám stále ten nepřirozený a situaci nepřiměřený klid oné podivné skupinky. Jako by to ani nebyli lidé, jako by tu proběhla operace jakýchsi člověku pouze podobných, na ničení kýmsi naprogramovaných strojů. Lehce mě zamrazí při pomyšlení, jaký program se v robotích mozcích může aktivovat příště.