Pavel Čapek, rodák z České Lípy, je už dvacet let společníkem všech sportovních a především fotbalových fandů. Za zmíněnou dobu jsme měli možnost vychutnat si více než pět set fotbalových přenosů provázených jeho komentářem. Za vrcholy své práce ve sportovním zpravodajství považuje přímé přenosy ze šesti olympijských her (klasické lyžování, biatlon, veslování, tenis a fotbalu) a rovněž komentování přímých přenosů z osmi mistrovství světa a Evropy ve fotbale v řadě od roku 1990. Nelze přehlédnout ani deset let uvádění Branek, bodů, sekund (1984 - 1994) či stejně dlouhé působení v hlavním večerním televizním zpravodajství (1987 - 1997).
Pane Čapku, do tehdejší Československé televize jste nastoupil ve svých šestadvaceti letech. Neexistuje v tak náročném povolání cosi jako „vyhoření“?
Já samozřejmě dělám vše proto, abych "nevyhořel". Myslím „vyhoření“ celkové i „vyhoření“ v jednotlivých přenosech. Jak a jestli se mi to daří, musí posoudit jiní. Na jednu stranu jsem docela konzervativní člověk, na druhou stranu jsem se pokoušel občas o nějaké výrazné inovace svého komentáře. Většinou se však nesetkaly s kladnými ohlasy.
Jak jste se jako absolvent vysoké školy ekonomické do televize dostal?
Profese sportovního komentátora mě přitahovala od útlého dětství, ale vzhledem k rodinné tradici - otec pracoval v podstatě celý život jako vedoucí odbytu v n.p.Nářadí - jsem vystudoval Vysokou školu ekonomickou. Na vojně jsem se přihlásil do konkurzu na sportovního redaktora a shodou mnoha okolností jsem v něm uspěl.
Můžete upřesnit některé z těch mnoha okolností, které vás do televize přivedly?
Hlavně jsem konkurz zvládl. To mám ještě v živé paměti. Měl několik částí a já si myslím, že jsem v žádné vyloženě nepropadl, spíše naopak. Jinak si myslím, že se za mě také přimluvila známá, která v té době žila se synem tehdejšího šéfredaktora Karla Mikysky. Svou roli jistě sehrál fakt, že mezi mými konkurenty v konkurzu nebyla žádná výrazná osobnost z oblasti sportu či žurnalistiky. Jako kluk z malého města jsem šel do konkurzu s tím, že v něm absolutně nemohu uspět. Nejprve nás bylo asi pět set. Přestože ostatní postupně odpadali, stále jsem nevěřil v možnost úspěchu. Naplno jsem si to uvědomil, až když jsme zbyli pouze tři a komentovali na záznam a na střídačku zápas českého poháru mezi Duklou a Bohemians v roce 1983.
Laik jistě není schopen posoudit psychickou zátěž spojenou s komentováním přímých přenosů, ale bezesporu aspoň tiše závidí časté cestování po světě. Vedete si nějaké záznamy a víte, kolik států jste již pracovně navštívil?
Nejsem sice statistický fanatik, ale mám celkem slušnou paměť. Díky tomu vím, že v Evropě jsem nepracoval jen v Irsku, Albánii, Litvě, Lotyšsku, Lucembursku, Bělorusku a na Maltě a Islandu. Mimo Evropu jsem se pracovně podíval do Austrálie, Japonska, Korey, Spojených států amerických, Mexika a Kostariky.
Ten přehled zemí je moc pěkný a skutečně vzbuzuje závist. Překvapuje mě, že jste nebyl v tak (pro nás) fotbalových zemích jako je Malta či Lucembursko a v posledních letech Bělorusko. Máte vůbec během těch cest šanci poznat i nějaké pamětihodnosti?
Šance poznávat bývají úměrné času, který člověk v dotyčné zemi či městě stráví. Některá města znám poměrně slušně, neboť jsem v nich pobýval opakovaně a někdy i delší čas. Jako příklad mohu uvést Paříž, Řím, Londýn, Barcelonu, Lisabon, Brusel, Stockholm, Göteborg, LA, Soul či Sydney. Nejsem turista za každou cenu, ale určitě se snažím leccos poznat a navštívit. Ideální je, když vás provází někdo domácí a ukáže vám věci a místa, kam normální turisty nevodí.
Můžete vyzdvihnout nějaké osobnosti sportovního či společenského života, se kterými bylo skutečnou radostí si popovídat?
Je-li to myšleno tak, kdo na mě nejvíce zapůsobil, tak je to složité, ale sečtu-li obecně lidské kvality, mé sympatie a skutečně osobní zkušenost, tak bych rád v první řadě jmenoval autora asi nejhezčího gólu české historie Antonína Panenku, veslaře Václava Chalupu, dalšího fotbalistu Ivana Haška, skromného tenistu Jiřího Nováka, lyžařku Katku Neumanovou a její lyžařské kolegy Lukáše Bauera a Martina Koukala. Nechce se mi zapomenout na slalomářské duo Šimek - Rohan a na nedávno odvolaného trenéra Baníku Ostrava Františka Komňackého. Mimo sport bych rád zmínil Ondru Vetchého a Jarka Nohavicu.
Znáte se s nimi hodně osobně? Považujete některé z nich za skutečné přátele anebo se jednalo víceméně o pracovní setkání?
Někoho znám více, někoho méně. Přátelství je silné slovo, s většinou těch lidí se vídám a rozumím si s nimi a mám si s nimi o čem povídat. Protože se ve světě sportu pohybuji takříkajíc z profese, tak mám jako člověk sledující umění a věnující se dodnes hudbě spíš blíž k Nohavicovi a Vetchému než ke sportovcům. S těmi dvěma jsem určitě kamarád, přítel je asi opravdu příliš silné slovo...
Jak reagujete, když si sednete do hospůdky, v níž zrovna běží sportovní pořad? Máte potřebu aspoň pro sebe si hodnotit výkony svých kolegů?
Jsem dost tolerantní divák. Když se dívám na fotbal, je pro mě prvotní samotná hra a teprve potom výkon komentátora. Myslím, že by tomu tak mělo být obecně. Pokud mě komentátor něčím vyloženě neruší a neirituje, tak si vychutnávám hru. Jinak ale samozřejmě jeho výkon vnímám a dokážu po dvaceti praxe letech lehce rozpoznat, jak má zvládnuté řemeslo. Vše ostatní považuji z velké části za věc osobního vkusu.
Pocházíte z České Lípy. Co se vám vybaví ve spojení s tímto městem jako první?
Že je to mé rodné město, kde jsem vyrůstal a stále se do něj občas vracím za otcem a bratrem.
Co třeba studia na gymnáziu? Ta bývají často takovým semeništěm zajímavých vzpomínek…
Vzpomínek by pár bylo. Nejvíce asi na skvělou partu. S některými spolužáky se stýkám dodnes a se "zdravým jádrem" třídy jsme se scházeli na mejdanových srazech každý rok dvacet pět let. Až teď jsme trochu přibrzdili a scházíme se "jen" jednou za dva tři roky.
Časopis, pro který rozhovor původně znikal, je z velké části věnován informačním technologiím. Tykáte si s počítačem? Je to spíše váš přítel, anebo nepřítel?
Já jsem, jak říkal pan Werich, oběť humanitní blbosti a na počítači jsem se naučil jen to nejnutnější pro výkon své profese. Je mi jasné, že se hlavně posledních pět až sedm let bez něj absolutně neobejdu, ale že bych si ho kvůli tomu zamiloval, to tedy ne. Většinou vůbec nepracuji s počítačem v terénu. Jsem staromilec - to mě naučil Karol Polák, se kterým jsem ještě ve federální éře televize často komentoval ve dvojici - a veškeré přípravy si píšu či upravuji ručně. Na počítači jsem závislý v kanceláři a v tiskových střediscích na akcích. Tam hodně surfuji a tisknu si potřebné materiály. Možnost uložit si třeba své podklady a statistiky do počítače mě ale neláká.
----
Děkuji za ochotu firmě Datron. Fotografie pochází z archivu Pavla Čapka.